Kiba x Kanda

25. května 2012 v 13:54 | Miko Yunno |  Yaoi

Tákže... moje nová povídka!..:D už dlouho jí mám v hlavě a konečně sem to nasměřovala do počítače...xD příběh je v celku jednoduchý a vzniko to díky Aku-chan.. naše blbosti a různé párování vyvrcholilo tímto netradičním párem...tudíž Kiba (Wolf rain)a Kanda (D.Gray-man). Název... napadlo mě hodně variant.. např. Slepecký pes, či Láska je slepá ale nějak se mi nezamlouvá ani jedno..xD a tak to nechám jednodše Kiba x Kanda xD ...Enjoy!..^^




Hlasitý, bolestný sten plný zoufalství, doprovázený prosbami o konec se rozléhal prázdným bytem, jen v jedné místnosti bylo hlučno, jeden hlas plný vzrušení druhý bolestný až plačtivý. Postel se prohýbala a zpocená těla se o sebe třela ve vášnivém pletenci, který byl bohužel z jedné strany nechtěný. Jedno tělo se prohnulo, dlouhé vlasy tmavé barvy se zavlnili, jak se osoba hýbala do přírazů druhé…..

" takže dnes bych skončila tím, že vám zadám domácí úkol" třídě poklesly ramena, mladík v poslední lavici si povzdechl a otevřel si diář, čekal, než učitelka nadiktuje zadání, zatímco brýlatá postarší učitelka se staromódním vkusem prolistovávala učebnici sociálních věd a hledala to nejlepší a nejlépe nejdelší zadání úkolu. Učitelka se zahleděla po třídě, když si prohlédla všechny ty znuděné, otrávené a všeobecně unavené obličeje, ukázala si prstem na kratší úkol. Asi se jí žáků zželelo, a proto vybrala ten kratší a jednoduší úkol. Když vynesla rozsudek nad hlavami žáků, někteří si oddechli a jiní i když by byly radši, kdyby nebyl úkol žádný, se usmáli a děkovali. Se zvoněním se všichni zvedli, na pokřiky učitelky aby uklidili, zareagovali jen někteří, chlapec z poslední lavice byl jedním z nich, hlavně protože ho těch 5 minut nezabije. Po uklízení třídy se sbalil a odešel. Před školou ho odchytila dívka z vedlejší třídy.

"Ah! Ahoj Kibo," zašvitořila vesele a vrhla se mu kolem krku. " mě tak mrzí, že se přes prázdniny neuvidíme!" vlepila mu lehkou pusu na tvář, on se jen ošil a povzdechl si.

" jo taky mě to mrzí" setřásl její ruce a na rozloučenou ji rychle políbil. Zamával jí a odešel. Domů se moc nehnal, né že by se mu domů nechtělo, ale nijak nepospíchal, neměl rád spěch. Rád chodil pomalu a odpočíval, kochal se krajinou a potichu si pobrukoval jednu písničku, nějak si na ní vzpomněl, jednou ji slyšel ve třídě a od té doby jí nemohl dostat z hlavy. Jemná melodie dohromady s krásnými slovy, zvuk hrajícího piána a lehké drnkání kytary, kdykoliv jí slyšel, připadal si jako v hlubokém lese, jen on sám, polehával na trávě a hleděl na oblohu skrz větve stromů. Nebyl osamělí, díky té písni se cítil obklopený láskou a štěstím. Měl radost a cítil se tak klidně.

Málem zapomněl, kam šel, nějak se zamyslel. Bydlel nedaleko školy, ale přesto přišel až o hodinu později. Jeho dům byl v malebné čtvrti, kde nejezdili auta, všude byli obrovské stromy, jejichž větve s listím dopadali mnohdy až na zem. Před domem byl park, kde si hráli děti. Jejich dům byl mezi dvěma velkými přímo obrovskými domy, takže vypadal malinký, béžový obklad, tmavě hnědé dveře a rámy oken, plot byl z od země zděný asi tak do výšky kolen a pak na něj navazovali dřevěné plaňky. Barva zídky byla bílá a planěk hnědá. Velká kovová vrátka na zámek. Auto neměli, matka pracovala kousek od tud a otec je jezdil navštívit, ze svých zahraničních cest velmi málo a vždy se zdržel tak den, takže si auto nechával na veřejném parkovišti.
"Tadaima" i když věděl, že mu nikdo neodpoví, tohle byl prostě zvyk. Nikdy mu nikdo neodpověděl, otec ho povětšinu času telefonoval a matka nebývala doma, takže se odpovědi nedočkal. Procházel nevelkou chodbičkou, kde si zul boty. Když prošel dál, prostor se rozšířil a objevili se dvě otevřené místnosti rozdělené barovým pultem. Přímo naproti dveřím byli schody, vedle nich byly dveře do ložnice rodičů, Kiba vyšel schody a dostal se tak do druhého patra. Po levé straně byly dveře do koupelny a po pravici se táhla úzká chodbička. Vydal se doprava, přímo naproti němu byly dveře do jeho pokoje. Skoro rozkopl dveře a hodil batoh na židli od psacího stolu. Černá polstrovaná židle se zatočila a po kolečkách kousek poodjela. Sesunul se na postel, přes zatažené závěsy oknem nepronikalo moc světla a ten otravný zbytek, který se mu zabodával do tváře, zakryl rukou.

Konečně má klid, od školy, od té holky co se na něj pořád lepí, ani neví, kdy s ní začal chodit, prostně najednou se k němu začala chovat jako ke svému klukovi, volala, psala mu a všelijak za ním dolézala. Cheza, tak se jmenuje, je jedna z roztleskávaček a to mu vadí snad nejvíc, i když to její dolézání asi víc. Povzdechl si, neuvidí ji, 2 týdny a to ani nemá narozeniny. 2 týdny, zamyslel se, to je hrozně dlouhá doba, co bude dělat! Jenom se válet, občas půjde ven ale jinak, nebude mít co dělat.

" měl bych si najít brigádu!" posadil se. Došel dolů a už naučeně se zahleděl na pohovku, byly zde noviny. Sedl si a začal listovat, dvě osoby mužského pohlaví se stejným vkusem a ve strašné zelené kombinéze dnes zatčeni na vrcholku banky, jeden se chystal skočit a druhý se houpal na ručičkách velkých hodin banky, které se staly symbolem našeho města. Jejich obhajoba zní: zkoušíme sílu mladí!" pronesl starší muž a zatvářil se navýsost vážně. Případ půjde před sodu u něhož bude uznávaný právník Hatake Kakashi. Budeme vás průběžně informovat o této kauze. Četl Kiba a neubránil se smíchu. Ale hledal práci, proto nalistoval stránku s inzeráty. Hledám, krásného může na dlouhé samotné noci, zaplatím ti, jsem sice ošklivá ale, když bude tma? Ozvi se- Jana (82) Kiba se otřásl, tak tuhle práci nechtěl, ale jeden inzerát ho zaujal. Přijmeme opatrovatele, 5000,- za týden, práce od 8-20 hodin, příjmem i studenty. Tolik peněz za opatrování domácího mazlíčka? Znělo to lákavě, vyťukal číslo do mobilu a čekal. Ozval se ženský hlas.

"Prosím?"

" eh, dobrý den, jmenuji se Okami Kiba, narazil jsem na vaši nabídku, pokud máte volno, rád bych přišel na pohovor."

" ah výborně to jsou dobré zprávy, hledáme už více jak půl roku! Mohu se jen zeptat, jste pracující dospělý nebo student" její hlas byl příjemný, jakoby tiše probublával skrz telefon až jeho uchu.

" jsem student, studuji na Střední odborné školy Managementu a práv obor sociologie." Žena zalapala po dechu.

" tak to je výborné! Přijďte klidně ještě dnes, adresa je uvedena v inzerátu, budu vás očekávat kolem 16 hodiny. Nashledanou!" zašvitořila a ukončila hovor. Kiva si povzdech, takže dneska a to se chtěl válet, ale co. Vyběhl schody a zalezl do pokoje, chvíli hrabal ve skříni než našel přesně to co hledal, tudíž černé rifle, bílé tílko a fialová košile, rychle to na sebe hodil a rozcuchal si vlasy, košili nechal rozepnutou do zadní kapsy riflí si dal peněženku a v ruce sevřel mobil, před dveřmi si nazul boty. Vyběhl ven, zhluboka se nadechl a očkem kouknul na papírek, kam si napsal adresu. U Akum 1215. To bylo autobusem daleko, ale neměl na výběr, auto neměli, tedy ne tady. Když nasedl na autobus, který ho zaveze kousek od místa, zbytek bude muset pěšky, vytočil číslo jeho matky.

" Ah ahoj mamy dneska mě nečekej jedu na pohovor kvůli práci tak nevím kdy se vrátím." V telefonu bylo chvíli ticho, Kiba jen napjatě čekal, než něco řekne. Jeho matka nebyla moc upovídaná, ale aby byla pět minut zticha.

" dobře" řekla po chvíli a zavěsila. Kiba si povzdechl, určitě si myslí, že jí lže a jede se někam bavit, ale nehodlal to řešit, ať si myslí, co chce jemu je to někde. Lidé ubývali a přibývali, někteří slušní jiní ne, jedna pani ho zasedla, potom mu muž vynadal, že osahává jeho ženu. On se omlouval, ale nebylo mu to nic platné, muž si mlel svou, žena mu potajmu podstrčila své telefonní číslo, vlastně všechny ženy i někteří muži, směřovali svůj pohled na něj. Věděl to, prostě lidi přitahuje, jeho tvář, jeho postava, má asi nějaký druh feromonu, který přitahuje vše. Prohrábl si vlasy a vystoupil, kousek šel pěšky, než došel k velkému domu. Bylo to v centru, už to nebyla jeho malebná ulička, všude byly auta rámus, kouř. Stromů zde bylo pár a ty co tu zbyly, byly na pohled otřesné. Zaklonil hlavu, prosklená budova odrážela všechno tohle. Došel ke vchodu, kde se před ním otevřeli dveře a rozprostřela se před ním recepce. Blonďatá žena, kolem 20 let vzhlédla, hen jak ho uviděla, musela dostat infarkt, ale snažila se to rozdýchat.

"Dobrý den, hledám paní Mayerovou." Pohledem se rozhlédl po velké hale, byla vcelku prázdná, až na velkou recepci, laděnou do tmavého dřeva. Na zdech nevyseli obrazy, stěna bila bílá a podlaha, u které Kiba nedokázal určit druh byla světle hnědá, schody byly hned u vchodu a za nimi byl prosklený výtah z kterého dostával Kiba husí kůži.

" ah ano, 8 patro, místnost 502." Usmála se. Jít po schodech do 8 patra se Kibovi nechtělo a tak zamířil k výtahu, když přijel, ještě chvilku se přemáhal vstoupit, ale nakonec ten krok udělal.

Zaťukal na dveře.

" dále" ozvalo se tlumeně. Kiba opatrně vstoupil. Oranžový koberec, žlutá barva stěn, samí obraz a v koutech kytky, za velkým stolem z krásně čirého dřeva seděla žena, dlouhé černé vlasy zčesané bílou čelenkou dozadu, její tvář symbolizovala autoritu.

" d-dobrý den, já jsem Kiba, jsem tu kvůli -"

" ah ten pohovor. To je dobře, že jsi tu! Jmenuji se Elisa Mayerová" usmála se a zvedla se od stolu, volný červený kostýmek, krátká sukně a sako, jí perfektně padnul. " myslím, že není co řešit, on si sice přál dívku, ale chlapec taky nebude špatný. Nebudeme to zdržovat, zavezu vás na místo, kde budete pracovat"

" a- pohovor?" optal se, žena jen máchla rukou.

" jsi student sociologie, vypadáš jako slušný mladík, navíc se bojím, že po tobě bych už nikoho nenašla." Usmála se a vyvedla ho z kanceláře. Znovu se ponořil do té chaosem zachvácené strany města. Nastoupil do velikého černého auta a rozjeli se. Pozoroval, jak se krajina mění. Vzdaloval se od toho hluku. Už se lekl, že bude venčit toho psa v tomhle ruchu.

" tak jsme tu" zaparkovala, Kiba vystoupil, velký bytový komplex se tyčil před ním, ale nebylo to tak jako v centru, tady byly krásné stromy, velký park a houpačky, prolézačky a věci pro děti.žena ho vedla do jednoho z vchodů. Opět nastoupil do výtahu.

" je trochu plachý ale, když si na tebe zvykne tak je moc hodný" usmála se a odemkla.

" k-kdo je to?!" ozvalo se prázdným bytem.

" to jsem já Elisa!" zavolala žena na odpověď a vešla. Kiba poslušně za ní, rozhlídli se byt byl dobře zařízený, hned co jste vešli objevila se před vámi velká místnost, chodba, která kontrastovala s tou co měl doma. Po pravé straně byla asi koupelna a po levé byly dvoje dveře, dál pak byt zatáčel doprava, tam už neviděl. Jedny z dveří se otevřeli.

" s-s vámi je ještě někdo?" zaskuhral slabě

" ano tvůj nový opatrovatel."

" M-Muž?!" vyjekl

" ano muž ale neboj se je to student Sociologie a navíc milí a hodný kluk neboj se pojď k nám jsme hned u dveří, já jsem napravo a on nalevo ano?!" Kiba zakroutil hlavou, snad vidí ne! Řekl si v duchu. Chlapec vylezl, dlouhé černé vlasy mu spadaly pod ramena, bílé tílko a šedé tepláky, které měl ještě ke všemu obráceně. Paní Mayerová vzala Kandovu ruku a odvedla ho k němu.

" Tohle je Kanda, o oči přišel při autonehodě, kdy si vážně poranil hlavu. O něj se budeš starat" Kiba vykulil oči, takže se nemá starat o psa nebo o kočku ale o člověka?! Zděsil se. Chlapce si prohlédl, mohlo mu být stejně jako jemu, tělo měl samou modřinu, ale jinak byl docela pohledný. Kanda zvedl hlavu, jakoby tušil, že je Kiba o hlavu a kousek větší. Jeho oči byly jako křišťálově se třpytící moře. Jejich barva a hloubka stáhli Kibu přímo k němu. Slepci mají většinou bílou zorničku, což značí slepost, ale on jí měl černou, člověk by si řekl, že vidí, jeho očí to říkali a však oči doplněné bolestně sevřenými rty a svraštěným obočím dokazovali to, že Kanda tak moc chtěl vidět obličej druhého. Bál se, ani nevěděl proč, jako by ho všechny nesouhlasy o tom omluvit se a odejít s tím že se o člověka nemůže postarat, opustili a on se bál toho že pokud u něj nezůstane chlapec žalem a samotou zhyne. Vždyť jen ten pohled, který na něj upíral, říkal vše.

" r-rád tě poznávám, jmenuji se Kiba" usmál se, tolik ho mrzelo, že nemůže vidět jeho úsměv, ptal se sám sebe, jestli ho někdy uvidí, tolik by mu ten úsměv slušel.

" K-Kanda…t-taky tě rád..to..poznávám" jak šlo poznat, Kanda kdysi viděl, protože instinktivně uhnul pohledem. Byl tak roztomilí, jako mokré štěně potřebujíc objetí. Potřeboval zahřát, potřeboval milého člověka, který by mu rozzářil den. Kiba si prohrábl vlasy.

" tak co přijímáte to?" zeptala se Elisa. Kiba se na chlapce ještě jednou podíval, a když viděl všechny ty modřiny spolkl pochyby.

" ano…"


To be continued...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Monika Monika | 21. prosince 2012 v 0:37 | Reagovat

Ahoj, chci se zeptat kdy bude to pokračování. Je to velmi pěkná a povedená povídka. ;-)

2 Adela Adela | 26. září 2013 v 18:09 | Reagovat

prosím napiš další díl moc se mi to líbilo

3 Lilith Lilith | 7. března 2014 v 14:38 | Reagovat

ano prosim napis dalsi dil. Prosim, prosim.

4 Lee Miko Lee Miko | 19. února 2017 v 17:27 | Reagovat

Ahoj tady Miko majitelka blogu. pro všechny kdo neví tak tento blog je zrušen. Pokud stále prahnete po yaoi povídkách přesuňte se na nový blog Sekai-yume-no.blog.cz který vlastním já a Rossalie. najdete tam originální, kpop a anime yaoi povídky.
Zdravím všechny, těšíme se na vás a Aye siiir~

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama