Hell princess Miko 2

3. února 2012 v 11:56 | Miko Yunno |  Hell pincess Miko

Hell princess Miko



" volala jsi mě?" zašvitořila Ross koukla jsem se na ní a do hlavy opět vlétla myšlenka na onu záhadnou ženu. Z nějakého důvodu se mi zdála hrozně povědomá, jako bych jí už někde viděla, jakoby mi někdo zamlžil vzpomínky takže jsem si jí nemohla vybavit. " Miko, v pořádku?" třásla se mnou Ross ale já neměla sílu jí odpovědět, musel a jsem na to pořád myslet. Ale nakonec jsem dokázala odpovědět " j-jo tak nějak" Ross se na mě podívala s obavami ale nakonec se usmála a pohladila mě po vlasech " stalo se něco?!" myslím že to měla být otázka ale nezněla tak, jako by něco o tom věděla, ale nechtěla to na sobě dát znát tak jsem zavrtěla hlavou. Na hruď jsem s stále tiskla knížku kterou mi dala. Ross pro ní natáhla ruku a já automaticky cukla. "Miko co je to za knihu" s jistým podezřením v hlase mě probodla pohledem. " ehm víš …" zamyslela jsem se ta žena říkala ať jí nikomu nedávám. Ale Ross přece mohu věřit a vůbec co je stou knihou že je tak důležitý abych jí někomu neukazovala. " ukaž mi jí" řekla chladně až jsem jí nemohla poznat " ehm to by tě nezajímalo, půjdeme už ne?" Chytla mě za ruku " MIKO! Řekla jsem ukaž mi tu knihu!" křikla až jsem nadskočila a s knihou v náručí jsem se dala na útěk. Co to do ní vjelo, takhle se nikdy nechovala. Co se to k sakru děje, nejdřív ta žena a teď Ross spiknul se snad pro ti mě celí svět? Že už i moje jediná a nejlepší kamarádka je jako na cizí?! Neběžela jsem domů, tím by se to jen zhoršilo, běžela jsem do lesa, kde jsem si mohla pročistit pořádně hlavu, kde jsem byla jenom já a nikdo na mě nemohl. Bylo to takové moje místečko kde jsem unikala do snů a do fantazie. Sedla jsem si na zem a bylo mi jedno že budu špinavá, bylo mi všechno jedno, chtěla jsem zemřít, nenávidím tenhle svět je jako vosí hnízdo, jen do něj trochu strčíte a hned se na vás vyžene hejno naštvaných vos, stačilo abych udělala krok vedle a hned byl pro ti mě celí svět. Nikdo mě nemá rád, pro všechny sem jen přítěží, i pro Ross i když to nedává najevo vím že jí otravuji, moje srdce už není schopné unést tu tíhu, tíhu světa a jeho obyvatel co do mě zabodávají žihadla, jako ty vosy. Není mi pomoci, jsem beznadějná, jsem jen postradatelný kousek tohoto světa. Chovají se ke mně jako k nádoru, je nutné se ho zbavit, když se ho zbavíte hned je na světě lépe, a tak je to i se mnou pro dobro ostatních bude nejlepší když zemřu. Ale nejdřív jsem byla zvědavá na tu knihu celá černá bez názvu, bez autora., otevřela jsem jí a začala číst, tedy tak nějak luštit sleď náhodně uspořádaných písmen. " kro fedruh mykosa, co to sakra je? Tendum hriga srdun nida!" zavřela jsem knihu a položila jí vedle sebe. Nedávalo to smysl. Lehla jsem si a ruce si dala pod hlavu. Hlavou mi pořád vířili ty slova. Nedalo mi to a znovu jsem knihu otevřela. A znovu jsem si přečetla úvodní část, třeba mi to na podruhé bude dávat smysl. "kro fedruh mykosa Tendum hriga srdun nida! De rosa ki Aurora sikon fride hund gar!" najednou mi písmena začala tancovat před očima, jako by se odpoutala od papíru. Vyletěla ze stránek knihy a změnili si na nějaké znaky které utvořili pode mnou kruh. Vyskočila jsem na nohy ale než jsem stačila utéct kruh vzplál a zem pode mnou zmizela. S křikem jsem padala dolů do neznáma. Možná konečně umírám. Blesklo mi hlavou. Potom už jsem nekřičela jen se usmívala a čekala na smrt.

Na zem jsem nedopadla, vznášela jsem se těsně nad ní a až po malé chvíli jsem dopadla. Takže zase nic, pomyslela jsem si. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem na jakém si můstku a kolem mě šlehaly plameny. Přede mnou byl jako by průchod do jeskyně zastavený mřížemi a nad tím byly veliké hodiny. Čas ukazoval 11:59 a ve chvíli kdy se ručička přesunula na 12 hodinu se místem prohnal gong. Najednou jsem už nestála sama na mostě, kolem mě proudili lidé, ne lidé ne duše. Jedny s nožem v ruce, druhé se sekerou ale byli tu i tací co šli bez ničeho a někdy se opírali i o hůl. Mříže se začali pomalu vytahovat. Nevěděla jsem co se může stát a tak jsem se vydala k jeskyni jako ostatní duše. Když jsem byla jen několik metrů od jeskyně přehnal se mi nad hlavou stín. Zvedla jsem jí a stačila zahlédnout letící objekt. Dopadl na zem před jeskyni a zavrčel na mě. Vyjekla jsem a dala se na útěk, na psy jsem zvyklá ale ne na 8 metrové se třemi hlavami. Snadno mě chytil a obrovskou tlapou přišpendlil na zem. " Co tady děláš člověčino?!" zaskuhrala jsem " a..ani nevím, přečetla jsem knihu a propadla se sem!" Pes ze mě sundal tlapu " Knihu?! Jakou knihu" ukázala jsem na odhozenou knihu, která byla jen několik metrů ode mě, došla jsem pro ní a podala mu jí zavrčel a pokleknul " není mi dovoleno do ní pohlédnout slečno" "s-slečno?" podivila jsem se nejdřív jsem si připadala jako psí žrádlo a teď jsem najednou slečna. " následujte mne buďte tak laskavá" zavrčel. Šla jsem tedy za ním do jeskyně a stále dál " kde to vůbec jsem?" " oh vy nevíte?! Přece v pekle!" nadskočila jsem " jak v pekle! To není možný peklo a nebe je jenom báchorka!" " když je to tedy báchorka tak já jsem jenom přerostlé štěně s nádorama co vypadají jako hlava" -Já nejsem nádor!- _Jo neříkej mi nádor!_ ozvali se další dvě hlavy a mě přeběhl mráz po zádech, pravda on určitě nebyl báchorka o pekelných psech už jsem slyšela ale nikdy by mě nenapadlo že opravdu existují " mé jméno je převozník, hlídám duše aby se dostaly do pekla a také vchod strážím před vetřelci, jako jste vy, pokud odpustíte mou troufalost odkud jste získala knihu." " oh v knihovně, dala mi jí jistá žena" pes zakroutil hlavami " aha to dává smysl" štěkl ale dál to nerozebíral, šli jsme po velkých schodech, všechno tu bylo jaksi, velké až jsem si připadlá já se svýma úctyhodnýma 177 centimetry jako myška. Dovedl mě do jakého si sálu a sedl si ke dveřím a pokynul mi hlavou ať jdu dál. "h-haloo" zaklepal se mi hlas. Nikdo tu nebyl, byla tu tma, teplo a ticho, opravdové ničím nerušené ticho "Co chceš Mrně!" ozvalo se nevrle z kouta. " eh" uskočila jsem a ze tmy se vynořil další, sice menší, Pes, tedy tohle byl spíše vlk. Jeho černo červená srst doplněna ostnatým obojkem na jehož konci se houpal zbytek řetězu, naháněla strach. "Eh? To je jediné co řekneš pískle? Mohl bych tě sežrat jediným pohybem tlam!" "uklidni se Kiznehighte!" ozval se další hlas, tentokrát se objevil vlk který vzplál z ohně a upřel na mě svoje krví zbarvené oči "podívejme už je to dlouho co nás někdo navštívil! Jak si se sem dostala!" " eh.. p-přečetla jsem knihu" " pamatuješ si co tam bylo napsané?!" zeptal se mě s vážností " Ne byl to nesmy-" hlavou mi problesky slova " vlastně jo pamatuji si to, ale nevím proč!" ze tmy se vynořila hlava vlka a zavrčela na mě " řekni je!" aniž bych věděla co mluvím, nebo jak si to pamatuju začala jsem přednášet "kro fedruh mykosa Tendum hriga srdun nida! De rosa ki Aurora sikon fride hund gar!" něco ve tmě zavrčelo, silnějším, dunivějším hlasem a odfrklo si to. " takže, to ty máš být další?!" s pobavením hlasem pravil tmou zahalený ďábel. " další? Co další!" " Mlč Dítě! Nebyla jsi vyzvána k mluvení!" napomenul mě. " ty jsi ta které bude vše svěřeno! Řekni mi své jméno!"
"jmenuji se Miko Yunno!" řekla jsem sebevědomě až mě to překvapilo " tak Yunno!" zamumlal " ode dneška se budeš jmenovat Dračí růže a budeš náš zvěd v lidském světě kam bez takových jako jsi ty nemůžeme!" zalapala jsem po dechu, co to? Zvěd? Jak ode dneška se budeš jmenovat takhle! Já mám ráda svoje jméno!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama