Hell princess Miko 1

3. února 2012 v 11:54 | Miko Yunno |  Hell pincess Miko

Hell princess Miko

Vstávej! Zašeptal mi někdo do snu, ale taky na mě mohl křičet a jen mě to znělo jako šepot. Ať to byl šepot nebo křik vstávat se mi nechtělo, můj krásný sen byl právě v nejhlavnějším bodě kdy mělo přijít finále a tak jsem o něj opravdu nechtěla přijít. Jistá mužská postava se naklonila a sladce mi do ucha zašeptal " miluji tě" zaklonil mi hlavu a - " Kurva řekl jsem abys stávala" čapnul mě někdo za ruku a hodil z postele na zem. " promiň" řekla jsem a automaticky si zakryla hlavu jelikož mě opět chytl za vlasy a vlepil facku " příště vstávej rychleji" odešel a práskl za sebou dveřmi. To byl táta.
Už jsem ani neměla sílu bečet, takhle to bylo každé ráno a každé ráno jsem brečela. Ale už ne už nemám sílu. Slabě jsem se zvedla na nohy a začala hledat oblečení. Nikdy nebylo tam kde mělo být. Vždycky totiž když jsem si uklidila přišel táta a vyházel mi všechno oblečení a začal nadávat do kurev a všeho možného a někdy mě i zmlátil za to že mám v pokoji bordel který sám udělal. Ale už jsem si na to zvykla. Oblíkla jsem si červenou sukni a bílou košili, nakoukla jsem do zrcadla a zděsila se. Moje obvyklé rovné červené vlasy mi trčeli neuspořádaně na hlavě takže mi tvořili jakési červené afro. Rychle jsem se učesala abych nepohoršovala sousedy a pro jistotu jsem je upevnila čelenkou. Teď kde jsou boty.
To byl oříšek, všude byly rozházené věci ale boty jsem nikde neviděla. Nakonec jsem je našla na pelechu mého psa " CERY!!!" zavrčela jsem na něj a napřáhla ruku ale sama vím jaké to je být bita za něco co je prostě přirozenost, vím že mi bere boty protože se o mě bojí. Nikdy je nerozkouše jen má na nich položenou hlavu. Pohladila jsem ho. " tak já jdu pa ~" zamávala jsem na něj a přes rameno si hodila tašku s učením. Když jsem vycházela doprovázel mě slovy kdy už si konečně najdeš práci a já vždy skrz zuby procedila až ty chcípneš. Neměla jsem ho ráda. Máma mi umřela před 5 lety a od té doby mě táta bije a různě uráží nadávkami, je věčně v hospodě kde spí s každou ženskou kterou najde. Sesunula jsem se na lavičku před školou a nechala si obličej hladit větrem, bylo to tak uklidňující. Zašátrala jsem v tašce a vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila zavřela jsem oči a jen relaxovala " už zase kouříš ten hnus!!!! Chceš umřít?! Kolikrát ti to mám říkat!" vytrhla mi cigaretu z pusy a dupavě jí rozmazala po chodníku. Otevřela jsem oči a pohlédla na ní, měla ruce založené v bok a i když byla před chvilkou naštvaná, nikdy se na mě nedokázala zlobit dlouho, tak se teď zářivě usmívala "takhle brzy nebudu mít žádnou" zavrčela jsem nevrle, nechtěla jsem být protivná a Ross to ani tak nebere, zná mě ví jaké to doma mám a ví že takhle se mohu aspoň na chvíli odreagovat a tak se nad tím jen usmála a pohodila svou dlouhou blonďatou hřívou až ě div neoslnily odlesky slunce. "budeš se tu celí den flákat? Jdem!" chová se jako moje starší sestra a za to jsem ráda, je někdo kdo je mou světlou chvilkou v tomhle hnusném životě. Ano nemám se ráda, nenávidím tenhle svět, nenávidím sebe nejradši bych se rozplynula na obloze.
Ross se usmála a jako by věděla že to potřebuji mě objala " bude to dobrý hej?!" kéž by jsi měla pravdu špitla jsem v duchu do školy jsme dorazily chvilku po zvoněním, zrovna když jsme vešly do třídy tak se na nás ubíral pohled učitele. " máte snad školu tak daleko aby jste chodily pozdě dámy?!" zavrčel na nás. Ross se na něj koukla pohledem - kiss my ass- zatím co já jsem jen v tichosti seděla. Nesnáším když na mě někdo křičí, opravdu to nesnáším, křičí se na mě celej den, každém den už 5 let!! Práskla jsem do stolu a s taškou jsem se zvedla a vydala se na odchod " kam si myslíš že jdeš!" zařval na mě znovu učitel " nemám zapotřebí aby na mě někdo křičel nebudu tu ani minutu!" práskla jsem dveřmi a odkráčela ze školy, jak já nenávidím křik, i když jsem se tvářila silně jak mile jsem vyšla začala jsem brečet. Někdo mě chytil za ramena. "R-Ross? Co tu děláš" fňukla jsem " bez tebe tam přece nebudu hlupáčku!" šly jsme se projít, zvednout si náladu popovídat si a trávit chvilku čas spolu, vidíme se jen ve škole táta mě nikdy ven nepouští a když se zpozdím zmlátí mě takže s Ross nemáme čas trávit spolu čas nikde jinde než ve škole. " zajdeme do knihovny?" mlaskla Ross a z tváře si setřela zmrzlinu. " ani ne" špitla jsem unaveně " Moo ale no ták Miko prosím!" povzdechla jsem si " tak jo" souhlasila jsem na konec přece jenom, nemáme co dělat a domů se mi nechce. Tak jsme tedy vyrazily cestou jsme s šli sednou k řece kde jsme krmily labutě. Ross jedna štípla do stehna jelikož měl mini sukni a tak jsem se jí asi 10 minut smála zatím co ona vyslýchala ptactvo a hledala pachatele který nechal otisk na jejím stehně. " to není k smíchu" mne si místo Ross ale já jsem se stejně neubránila a znova jsem se jí začala smát. V knihovně jsme hned zašli do oddělení fantasy kde jsme začali pročítat jednu knížku za druhou. " kouknu se támhle dozadu" vešla jsem do dalšího oddělení bylo to tu zaprášené, jako by sem nikdo nechodil vzhlédla jsem naproti mně stála obrovská socha anděla a u jeho nohou seděl pes se třemi hlavami,socha byla něčím pro mě velmi zajímavou. Pomalu jsem k ní přišla a dotkla se prstu anděla kterým jako by mířil na mě a v duhu se pomodlila- prosím, prosím pomoz mi! - zvedla jsem hlavu a aniž bych chtěla tak jsem se rozbrečela. "sakra" zaklela jsem a setřela si slzy. Vrátila jsem se ke své dřívější aktivitě a po pečlivém vybírání jsem přece jen něco našla "Ross tahle vypadá dobře" otočila jsem se ale najednou jsem nebyla v knihovně přede mnou stála žena, dlouhé bílé šaty a stejné červené vlasy jako mám já a kolem krku měla zvláštní límec *viz obrázek* vypadala jako ten anděl,usmála se na mě vřelým úsměvem a do ruky mi lehce vložila knihu. Strnule jsem jí si jí vzala a ona něžně prstem Ťukla do hrudi " Nech si jí, nedávej jí z ruky, nikomu jí neukazuj ať je to přítel, rodina nebo pes!" její hlas byl jako pohlazení od letního větříku, byla bych schopná její hlas poslouchat celé dny zavřela jsem oči abych si ten hlas vychutnala a když jsem je znovu otevřela už tam nebyla, koukala jsem se na sochu a chvilku jsem jen tak stála. Halucinace? Konstatovala jsem po chvíli ale když jsem si uvědomila že mi v rukou leží ta knížka, zděšeně jsem se složila na zem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama