Voníš jako růže - část 8

23. prosince 2011 v 17:01 | Miko Yunno |  Voníš jako Růže

Voníš jako růže - část 8


Byla mi zima, jeho křídla na mě hnala studený noční vítr, asi i toho všiml jelikož pochvíli slétl na strom a zabalil mě do svého kabátu. Co se to děje. Nejdřív mě málem žije vlk potom mě kluk ze školy unese a teď mě odnáší, někam do neznáma, anděl. No on není anděl, ale má křídla. Bála jsem se jeho ruce mě pevně svírali. Letěli jsme vysoko nad budovami proč jsem měla v sobě tak prázdný pocit! Pocit jako by mi někdo urval srdce, jako by se mi někdo posmíval zatím co mi řezal ruce. Vyletěli jsme z města a pokračovali lesem. Proplétal se mezi stromy a schválně dělal ty nejbláznivější pohyby aby mě rozhodil a vystrašil, jednou už to málem vypadalo že nabouráme do stromu ale on to na poslední chvíli strhl. Za lesem se objevila hora. Přistál a rozhlídl se. Usmál se na mě " jsi připravená?" zeptal se ale než jsem stačila zareagovat odrazil se a s jedním prudkým máchnutím nás vynes vysoko na oblohu a stoupal stále výše. Hora se vedle mě zužovala stále do špičky a pak najednou už nebyla vele mě byla pode mnou a stále jsme stoupali. Stočil se a začal rychle klesat. Do pádu střídavě máchal křídly čímž zvětšil rychlost. Nalepila jsem se na jeho hruď a žaludek mi poletoval od krku do břicha, srdce mi splašeně pulsovalo ale neměla jsem sílu zavřít oči a tak jsem viděla jak se stále víc přibližujeme k hoře. Vlastně ne hoře ale s sopce, která už svůj plamen ztratila a teď je to jen zarostlá plocha. Byli tam i stromy a právě když jme proletěli kolem jejich větví tak Anděl ne HAVRAN silným máchnutím prudce zabrzdil a ladně dopadl na zem. Položil mě dolů a já se zhroutila na kolena. Zhluboka jsem dýchala a havran se mi nezastavitelně smál. Jasně když to dělá pořád tak mu to přijde vtipné ale já nikdy neletěla ani letadlem! Rozhlídla jsem se kolem sebe lapajíc stále po dechu, kolem obvodu kráteru byly stromy upraveně střihnuté aby byly jeden jako druhý, uprostřed zelené trávy bylo jezírko na kterém ve prostřed v vody trčel obrovský kříž ,od jezírka vedla kamenná cesta až k nám a ta pokračovala až k velkým dřevěným dveřím, vstupu do kráteru. Prudce se otevřely dveře, do nich následně vešli kněží ve fialových rouchách a postavili se do dvou řad kolem dveří naproti sobě. Po nich do dveří vstoupil další muž. Měl to samé roucho až na půlměsíc s hvězdou co měl na něm vyšité. Jeho vlasy byli bílé ale byly jen na jedné straně. Na druhé půlce jeho hlavy byla pleš kde bylo vytetovaný ten samí půlměsíc s hvězdou jako na jeho rouchu. Přistoupil ke mně. Zatím co mě havran sbíral ze země si mě ten chlápek prohlížel. " takže ty jsi Slza!" odfrknul si a prudce mě uhodil do tváře. Díky sádře jsem hladce ztratila balanc a spadla na zem. Chytl mě za vlasy znovu vytál na nohy. " to se mi ani nechce věřit!" najednou jsem letěla a dopadla do jezírka. Nemohla jsem se hýbat, ke dnu mě táhla sádra byla jsem tak unavená že mě ani ruce neposlouchali. Klesla jsem na dno a kolem mě proplavala lebka. Leknutím jsem vypustila většinu vzduchu zmateně jsem se rozhlídla kolem. Všude byly kostry. Jedny staré bez masa ale další byly jako čerstvě vhozené u mojí ruky se ve vodě vznášeli blonďaté vlasy. dívka ležela bez dechu mrtvá ve vodě. Vypadala jako blonďatá já. Takhle skončíš taky. Řekl mi hlas v hlavě a já panicky začala máchat rukama. Někdo mě chytl za ruku a vytáhl ven. Havran si mě hodil přes rameno " málem jste jí utopil, to by nebylo dobré" hlesl pobaveně a na důkaz že jsem zlobila mě poplácal po zadku. Nechala jsem svoje ochablé tělo jen tak neměla jsem sílu nějak vzdorovat i moje prořízlá pusa byla mlčenlivá. " odnes ji pryč ještě to tu pošpiní!" "rozkaz" řekl havran a vydal se pryč z kráteru. Šel temnou chodbou a nenápadně se vždy víc zhoupnul v kroku aby se mi rozhýbali ruce. Bavil se tím že se nemůžu hýbat a že jediné co dokážu je se kynklat. Slyšela jsem cvaknutí zámku vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře. Hodil mě na postel a sedl si na její kraj. Schoulila jsem se do klubíčka. Usmál se " hádám že jsi viděla naší sbírku" můj výraz mu asi musel odpovědět protože pokračoval " to byli kandidátky na slzu všechny zemřeli jelikož slzou nebyli, naše poslední Šarlotta de Varlen vypadala nadějně ale nakonec byla taky jen šunt. Doufám že ty budeš pravá nerad bych abys umřela zbytečně! Pohladil mě po tváři a s mírným pobavením odešel a zamknul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 0:44 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama