Voníš jako - část 7

3. prosince 2011 v 22:08 | Miko Yunno |  Voníš jako Růže

Voníš jako růže - část 7

Byla tma, když jsem otevřela oči, nic se nezměnilo, tma byla pořád. Slyšela jsem motor. Takže jsme jeli, ale proč jsem nic neviděla! Chtěla jsem se posadit, ale hlavou jsem narazila, takže jsem se složila zpět. Chytla jsem se za ní a panicky jsem šmátrala rukou. Nahmatala jsem víko. Byla jsem v malém prostoru, kolem mě nebylo moc místa a jisté stěny mi obklopovaly tělo. Nemohla jsem natáhnout nohy. Ležela jsem v schoulená ve tmě už nějakou dobu, co jsem byla vzhůru, jsem poslouchala řev motoru, který mě aspoň trochu uklidňoval. Najednou zvuk motoru přestal. Tlumené kroky nějaké osoby se ke mně blížili jak posel smrti. Když se otevřelo, víko vyjekla jsem a zakryla si tvář. Zvedl mě a pevně objal. "N-Nicku?" vzlykla jsem, odpovědí mi bylo pevnější sevření. V době jako je tato mě jeho objetí uklidňovalo a ponořovalo do jeho krásné medové vůně. Taky jsem ho pevně objala a hlavou se mi hemžily různé pocity, pomalu mě vzal do náruče a nesl pryč. Chytla jsem se ho za triko a opřela se o jeho hruď. " v Pořádku?" zašeptal mi do vlasů, jen jsem kývla.cítila jsem se slabá a vyčerpaná. "P-Proč jsi mě zavřel do kufru" hlesla jsem. " sledovali nás. Kdy by to byl jen vlk tak bych tě nezavřel, ale už vyslali i lidské stopaře." "už zase nic nechápu, Nicku, kdo nás sledoval, kdo je poslal, proč mě chtějí!" vypískla hlasitě "pšt, tady ne, řeknu ti to vevnitř" nesl mě do zašlého motelu, který stál u silnice, barva byla asi červená ale podle toho jak byla spadaná omítka a ještě k tomu byla tma, mohla jsem se zmýlit. Nevnímala jsem nic jiného než jeho vůni, jeho dotek, jeho údery srdce, sval, které se mu napínaly pod tričkem, jeho paže které mě tak pevně drželi. Vnímala jsem jen toto a tak jsem byla dost překvapená když otevíral dveře a pokládal mě na postel, jak vůbec dostal klíč, to už jsme prošli chodbou? Sedl si vedle mě a ruce si položil na spánky. Přemýšlel, jako předtím, váhal zda mi to má říct. "K-Kdysi" začal " ještě před tím než jsi se narodila existoval jistý spolek, sekta abych byl přesnější. Nosiči světla, tak si říkali. Měli za úkol strážit světlo, jinak řečeno, slzu slunce. Ale jeden z nich,jmenoval se Aon, už nemohl vydržet, klanění se něčemu, když to může vlastnit, a tak se rozhodl Slzu ukrást pro sebe. Můj otec a dalších 5 lidí zemřelo, když se mu nažili zabránit. Zbývalo jen jediné slzu ukrýt. Ale kde? Tvého otce napadlo jediné řešení. Skrýt ho v těle tvé matky. Jinak řečeno, tvá matka vypila slzu a jelikož byla 1 týden těhotná, slza se přenesla na tebe. Slza má velikou sílu, tvá krev je sama slza. Aon, chce slzu zpět, hledá jí, je tím posedlí. Jestli tě dostane, zabije tě, jedině tak bude slza jeho. Proto byl můj úkol tě zachránit, kdybys zemřela, Aon by dostal slzu. Dále jsem měl nositelku slzy zabít a vrátit ji do kláštera. Našel jsem tvou stopu a nastoupil do školy abych ti byl blíže. Pozoroval jsem tě na tom výletě a když jsme se vrátili týden jsem podával hlášení a čekal na rozsudek. Byl jednoznačný, smrt. Smířený s tím, že tě musím zabít jsem se vrátil. Když jsem tě odvážel domů, rukou jsem začal vyndávat dýku, kterou jsem měl u lýtka ale když jsem se na tebe podíval nemohl jsem, zaujala ji mě, nechal jsem tě žít. Ale s tím rada nebyla spokojená a tak jsem další den přišel dokončit svou práci. Ale tvůj bratr mi řekl že jsi v nemocnici, tak jsem se bál, že jsem tě musel hned vidět. Když jsem tě uviděl, nevím proč ale ulevilo se mi. Když jsem pak za tebou chodil, měl jsem pokaždé v plánu tě zabít, ale vždy jsem si to rozmyslel. Potom jsem byl u tebe a ucítil pach vlka, a bohužel i něco jiného. Pach vlka a krev, tvůj bratr zemřel na prahu zadních dveří, věděl jsem jak moc by tě to ranilo, věděl jsem, že pokud tě neodvezu, zabije tě taky. Váhal jsem, po tu dobu co jsme byli v hotelu jsem nevěděl zda tě mám zabít, ale pak jsem si uvědomil, že tě miluju a že nejsem schopen tě zabít." slzy mi zaplavily oči "T-Teď tu zůstaň, dojdu koupit jídlo." rychle se zvedl a vyběhl z pokoje. Seděla jsem sama v zatuchlém levném pokoji. Sam, jen jeho jméno a škubali mi ramena, vzpomínala jsem na svůj klidný život, na život, kdy jsme byli spolu. Pořád se o mě staral a zemřel, kvůli komu? Kvůli mně! Začala jsem hystericky brečet. Konečně, se můžu pořádně vyplakat. Propadla jsem hysterii, měla jsem chuť se zabít, byla jsem na sebe tak naštvaná, je to moje vina že zemřel! Rozbila jsem sklenici,kterou dávali do pokoje, a přejela si střepem o ruce. Uvědomila jsem si co dělám, sebevražda není řešení, když zemřu, sice Nickovi ušetřím práci ale zase na druhou stranu dám tomu Aonovi slzu na zlatém podnose. A to nechci! Smrt by byla sobecká a zbabělá. Sedla jsem si na postel a ruku si obvázala prostěradlem. Silně to krvácelo. Jak jsem tak předtím popajdávala po místnosti začala mě pobolívat i noha. " už jsem tu-" zarazil se ve dveřích na zem spadli flašky a bagety, které měl v náručí a s hrůzou tikal od mého zápěstí po mé oči. Prostěradlo nasáklo krví a z něj kapaly kapky mé krve na zem. " Lucy" vychrlil ze sebe a přiběhl ke mně. " Nicku o nic není" chytl mě za zápěstí a strhl mi můj "obvaz" pryč. Vytřeštil oči. Utrhl kus jiného prostěradla a profesionálně mi ruku obvázal. " nebudu se ptát, ale už to nedělej jasné!?" posadila jsem se n postel, zatím co on došel pro rozházené věci. " není to nic extra k jídlu, nikde tu není žádný obchod, tak jsem val jídlo z automatu. Položil přede mně jídlo a pokynul mi se slovy " jez, musíš mít hlad, nějakou dobu už jsi nejedla" natáhla jsem ruku pro sušenku ale chytl mě za ní a dal mi bagetu. Znechuceně jsem ohrnula nos ale nakonec jsem ji snědla celou a zapila ji půl litrem Coly. Není nad zdravou výživu.

Byla už tma, ozvalo se vytí. Viděla jsem jak se Nick celí napjal a strhl mě stranou zrovna ve chvíli kdy jsem slyšela tříštící se sklo. Odkutáleli jsme se z postele a přistáli na zemi. Podívala jsem se k oknu. Po stranách byli velcí vlci, měli rudé oči a kolem krku ostnatý obojek. Za nimi stála postava. Když se vynořil, maličko jsem zrudla. Byl to muž, měl dlouhé blonďaté vlasy tvář měl jemných rysů až andělských, což moc nekamarádilo s jeho oblečení, měl na sobě dlouhý černý plášť a černé dlouhé kalhoty. Zasmál se a vlci se rozeběhli Nick mě strhl za sebe a prvního vlka odkopl pryč. Druhý vlk mířil na mě. Nick se ho pokusil odrazit, ale první vlk se mu zakousl do nohy a prudce s ním mrštil o zeď. Nick bolestně vykřikl. "Nicku" vyjekla jsem ale teď jsem se musela starat o sebe. Když po mě jeden z vlků skočil a já uhnula druhý mě chytl za rameno a tak jako s Nickem mrštil pryč. Rána ale nepřišla. Místo toho mě drželi silné mužské paže "Nicku-" řekla jsem automaticky, o to větší to pro mě bylo zjištění že osoba která mě držel nebyl Nick ale ten Blonďák. Jeho dlouhé vlasy se zavlnili a prudký vítr mě ošlehl. " ne!" ozvalo se ze zdola, ze zdola? Podívala jsem se dolů a začala sebou panicky házet.byli jsme několik metrů nad zemí a stále stoupali. Podívala jsem se na Blondýna, za ním se mihotala obrovská černá křídla. Střídavě mávala, jednou silně, dvakrát slabě. Myslela jsem, že mě už nic nepřekvapí, ale opak je pravdou. Blonďák se na mě podíval a hravě e na mě usmál " jsi připravená zemřít?" řekl bez lítosti v hlase, načež jsem se na něj jen s hrůzou dívala
Tak tohle je Andílek..:D:D je to jen předběžná skica udělaná na rychlo.. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama