Voníš jako růže - část 5

19. listopadu 2011 v 19:22 | Miko Yunno |  Voníš jako Růže

Voníš jako růže - část 5


V noci jsem se moc neuvolnila, jak taky, když vás někdo svírá tak pevně jako mě Nick tak se prostě jen tak neuvolníte. Když jsem vstala, nebyl u mě, protáhla jsem si ztuhlé svalstvo a nevnímala bolest, která mnou projela. Spokojeně jsem vylezla z postele a vyběhla na balkón, kde jsem se zhluboka nadechla. "dobré ráno Lucy" pozdravil mě, seděl na balkóně a dokuřoval cigaretu přikývla jsem a lhostejně špitla "hm..dobrý" koukla jsem se dolů přes zábradlí, nebylo to vysoko a pod námi nikdo nechodil. "kdy mě odvezeš zpět domů?!" řekla jsem asi moc hrubě, jelikož zatnul zuby a a jeho hravý úsměv v mžiku zmizel. Přemáhal se, aby na mě nevystartoval a neřekl mi něco ošklivého taky se hodně přemáhal když se snažil mluvit mile "Nelíbí se ti tu?" snažil se usmát, natáhl si z cigarety " o to nejde! Prostě chci domů!" prudce s e zvedl, až spadla židle na zem. " až se mi bude chtít" " já chci teď" chytl mě za zápěstí a drtil ho svým stiskem. " já bych toho chtěl a taky to nemám, teď tě nemůžu vzít zpátky, smiř se s tím!" nasadila jsem vzpurný výraz a vytrhla jsem mu ruku. Mě nikdo poroučet nebude! Řekla jsem si v duchu a rychle doběhla ke dveřím. Chytl mě těsně od nich a přitlačil ke zdi "kam chceš, jít h? Nemáš kam jít, nemáš komu to říct, nemáš peníze mobil ani doklady!" " to je mi jedno, jen chci být od tebe co nejdál!" přimáčkl se ke mně tak že mezi námi nebyl ani kousek prostoru. " nepustím tě" zašeptal mi do ucha a přejel mi rty po rameni " proč!" "není to zřejmé?!" usmál se a rty mi pokračoval ke krku. " nech toho" " je to moc lákavé na to abych tě jen tak pustil, až moc po tobě toužím" hlesl. Celá jsem zrudla, hraje si se mnou! Nejsem jeho hračka ani nikdy nebudu! "nedělej si ze mě srandu" zaječela jsem na něj, překvapeně se na mě podíval. To byla moje šance. Kopla jsem ho pod koleno a chtě nechtě se mu podlomili nohy. Kopla jsem ho do břicha a rychle vzala kartu ze stolu. Otevřela jsem dveře a sebevědomě jsem běžela přes hotel. Pár hostů jsem srazila na zem, jiné jen odstrčila, za sebou jsem slyšela nadávky a různé řeči. Když jsem vyběhla z hotelu byla jsem na sebe ohromně pyšná. Dostala jsem se tak daleko a zdaleka to nebyl konec mích sil. Zaběhla jsem za stromy, abych se skryla v jejich stínu, moc lidí venku nebylo, taky bylo teprve něco kolem deváté hodiny ráno a to většina téhle zbohatlické sebranky, která sídlila v hotelu, ještě chrupkala. Už jsem byla skoro u hlavní silnice, ale najednou se přede mnou objevil, měl temný výraz ve tváři, myslí si, že se ho leknu, uchechtla jsem se a udělala menší oblouček, že se mu vyhnu. Ale on mě chytil pod krkem a složil mě na zem. Náraz mě zabolel a vyrazil mi dech, nemohla jsem se hýbat ani dýchat. Když už jsem konečně chytla dech a chtěla se zvednout, opět mě srazil a chytl pod krkem. "jak jsem řekl " nepustím tě." Začala jsem se dusit, jeho ruka svírala můj krk každou chvíli víc a víc. Panicky jsem chytla jeho ruku. Chvíli mě ještě škrtil, ale potom najednou přestal, jako by si něco ujasnil nebo uvědomil. Zvedl mě na nohy, ale ty se mi hned podlomili a já se znovu složila na zem. Vzal mě do náruče a nesl mě zpět do hotelu. Tolik k mému útěku.

Hodil mě na postel. A práskl rukou do zdi. Potom se vražedně podíval na mě. Chytl mě za triko a vytáhl vzhůru, jako malé děcko. Hodil se mnou o zem a stoupnul si nade mě. " ještě jednou se pokusíš utéct a zabiju tě" řekl tak až mi vhrkly slzy. Zabije?! Odsunula jsem se ke zdi a chytla za kolena. Chvíli jsem tam jen tak plakala, ale potom ke mně přišel a objal mě a přejel mi rty po rameni. Prudce jsem ho odstrčila a zaječela na něj hystericky " nechceš si urovnat svoje city?… chceš mě zabít nebo vojet ujasni si to!" vzlykla jsem, pohladil mě po tváři, načež jsem uhnula " nechci ani jedno, chci být s tebou" byla jsem tak naštvaná " ale já nechci být s tebou" křikla jsem a zabořila hlavu do kolen " lhářko" usmál se a pohladil mě po vlasech. Když se zvedl, znovu potemněl " to co jsem řekl, platí, rozmysli si, zda budeš utíkat, dojdu nám koupit nějaké jídlo a pití, budeš potřebovat i nové oblečení." Řekl a popadl peněženku, co měl na stole. Práskl za sebou dveřmi. Byla jsem sama zavřená v pokoji. Myslí si, že se leknu a budu jak ta husa čekat až mě přijde jednou vojet a pak odhodí někde u kraje silnice. To tak! Ať si o mě myslí, co chce, ale já tu nebudu sedět a čekat! Chvíli jsem počkala a pak jsem se do toho dala. Strhla jsem závěsy a svázala je k sobě pevnými uzly. Potom jsem jeden konec zavázala k zábradlí a druhý hodila dolů. Dosáhl nad popelnici, která byla pode mnou. Nadechla sem se, když budu opatrná tak skočím do popelnice, sice budu dost zapáchat, ale budu od něj pryč. Co ale budu dělat potom?! Jak řekl, nemám kam jít. Nemám ani jak se dostat domů a bůh ví ,co by se stalo kdybych stopovala. Prostě zajdu na policii! Sam musel vyhlásit pátrání. Když kdo ví co mu Nick nakecal. Zakroutila jsem hlavou. Na to budu myslet potom teď se musím soustředit. Přehodila jsem jednu nohu, po ní následovala druhá. Pomalu jsem sjížděla dolů, když jsem byla tak metr nad popelnicí, závěs se rozhoupal. Zpanikařila jsem a tak začala závěsem škubat, abych se dostala zpět nad popelnici. Ale najednou jsem slyšela mále "prask" a potom jsem už ležela na zemi. Nebylo to vysoko na to, abych se zabila, dokonce jsem se i natočila správně, abych si dopadem moc neublížila. Ale nohy se mi zahákli za popelnici, tím pádem jsem se přetočila a hlavou dopadla na beton. Opět jsem si vyrazila dech, ale to nebylo to hlavní, co mě trápilo. Nemohla jsem se hýbat. Zkoušela jsem to, ale nepohnula jsem jediným svalem. Ležela jsem v něčem teplém a mokrém, proudilo mi to kolem hlavy. Cítila jsem se slabší a slabší. Zatemňovalo se mi před očima a byla mi zima. Znám ten pocit, krvácela jsem. Najednou mě někdo zvedl ze země. " Už tě neopustím" hlesl a mě potemněl svět úplně.

Když jsem se vzbudila, byla jsem v posteli. Byla tma, nejspíš už byla noc. Chtěla jsem se pomalu zvednout, ale nemohla jsem se hýbat. Zaskuhrala jsem, bolela mě záda, krk a noha. Super teď jsem úplně mrzák. Zabědovala jsem v duchu. "nehýbej se." Hlesl někdo vedle mě, pomalu jsem otočila hlavu, sice mě u toho pořádně zabolel krk, ale aspoň jsem s ním mohla hýbat. Nick seděl na posteli a díval se na mě. " co - co se stalo" zachraptěla jsem, povzdechl si " chtěla jsi utéct, ale přetrhli se ti závěsy a spadla jsi ze tří metrů, rozbila sis hlavu a zablokovala krk, potom sis zlomila nohu a hýbla se zády. Doktor doufá, že sis neudělala nic s páteří." odmlčel se. " promiň, možná jsi mě prvně špatně pochopila vysvětlím ti to" zamotala se mi hlava, zrovna teď chce něco vysvětlovat, zřejmě má výčitky svědomí, říkal že mě zabije jestli se pokusí utéct, ale asi usoudil, že už jsem potrestaná dost.

" N-Nicku teď ne je mi zle" usmál se a naklonil se ke mně, shrnul mi neposedné vlasy za ucho a políbil mě na něj. " dobrá odpočiň si".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama