Voníš jako růže

3. listopadu 2011 v 10:09 | Miko Yunno |  Voníš jako Růže

Voníš jako Růže - 1.část


Už jsem měla sbaleno. Tak nějak. Sice jsem si sbalila hodně nepotřebných věcí ale už jsem to nechtěla znova třídit a ta jsem radši tašku hodila ke dveřím a na židli od psacího stolu jsem si připravila, černé kalhoty a červeno bílé triko. Přemýšlela jsem že bych si vzala spíše bílé kalhoty ale pojedeme 5-7 hodin vlakem a tak jsem se neopovažovala si je vzít, přece jenom jsem měla hodně jídla, hodně špinícího jídla. Potom jsem šla spát. Ráno jsem se probudila a po shlédnutí hodinek jsem zjistila že je moc pozdě. Vyběhla jsem s taškou kolem ramen a rychle se rozloučila s rodiči " škoda že se vidíme dneska vlastně naposled." "jak to myslíš?" zeptala jsem se nechápavě. " no až se vrátíš tak už mi budeme den na služební cestě, s tátou jsme ti o tom říkali je to na 2,5 měsíce" řekla úsměvně. Matně jsem si vzpomínala, že něco takového mi říkali, ale to zrovna dávali spongeboba, takže jsem moc nevnímala. Ale neměla jsem čas nad tím moc přemýšlet. Vlepila jsem jim pusu a běžela k Autu kde už čekal Sam, můj bratr. Rychle jsem se řítili na nádraží kde už nervózně postával učitel. "jdu pozdě?! O-omlouvám se". Kouknul se na mě " dobrý nejdeš až tak pozdě ale dneska měl dorazit nový student, a tak jsem mu psal že máme výlet, on říkal že přijede a rád ale ještě tu není!" postěžoval si mi, vypadal hodně nervózně. Dala jsem si věci k Patricii a vrátila se k učiteli. "takhle nám ujede vlak" konstatuje učitel smutně. Dívala jsem se po prostorách nádrží a čekala, kdy uvidím nějakého kluka ve svém věku, ale zatím se tu procházeli důchodci, Maminky s dětmi a jeden ožrala. Ale jinak tu bylo poloprázdno. Když se otevřeli dveře učitel se oslnivě usmál a div nezaplakal. Vrhl se k jednomu mladíkovi. Měl vlasy na ramena, červené triko do véčka, šedé kalhoty a bílou sportovní tašku přes rameno. Oslnivě se na učitele usmál. "omlouvám se že jdu pozdě, musel jsem si ještě něco zařídit." učitel mávne rukou. Zadívala jsem se na něj. Zahlédl jak jsem od něj už dobrých 5 minut neodlepila oči a potutelně se usmál. Šel směrem ke mně. Ztuhla jsem ale nakonec jsem neměla tu odvahu zvedla jsem věci a s Patricii jsem se rychle vydala k vlaku ke kterému nás učitel popoháněl. " co se stalo" zeptala se mě Pat ve vlaku, kdy už jsme si rychle razili cestu. Podívala jsem se z okna a sledovala jak se krajina kolem nás změnila na jakousi směsku všech barev. "zpanikařila jsem." hlesla jsem aniž bych se odlepila od okna "uznávám je hodně pěkný, myslím si že máš šanci" "blbko, já sním nic nechci mít jen mě zaujal." povzdechla si " ty nevěříš na lásku na první pohled" "ne to nevěřím, věřím jenom že se někomu může někdo zalíbit na první pohled, ale ne aby se někdo do někoho zamiloval." "měla by jsi tomu dát šanci!" dodala na konec, odtrhla jsem pohled od okna a v tu chvíli kolem prošel, podíval se mi do očí a já okamžitě ztuhla, usmál se, rozbušilo se mi srdce a rychle uhnula pohledem. " to byl trapas" špitla jsem vrátila se radši k oknu. "ale di ty taky se na tebe koukal ba se i usmál měla by jsi být šťastná a křičet: PODÍVAL SE NA MĚ AAAAAAAAAAAAAA, a ne to byl trapas" zasmála se a s trochou káravosti v hlase zakončila naši debatu Pat, potom jsem si rychle nandala sluchátka a radši se zaposlouchala do hudby, proč, proč mi tak bušelo srdce.

Dojeli jsme na místo, pobřeží tichého oceánu bylo na dosah, vidět po tak dlouhé době oceán bylo to nejkrásnější za posledních pár dnů. Všichni byly ohromeni, všichni chtěli zahodit oblečení nechat tu tašky a rozeběhnout se do vody, ale to zkazila učitelova slova " dnes se koupat nebudeme až zítra možná až pozítří nebo až těsně před odjezdem, máme toho totiž mnoho jiného na práci a to hlavně památky, kultura a poznání svého kolektivu" ozvalos hromadně zakňourání " ale, ale no tak nechte toho, nepřišli jsme se sem koupat to jste věděli, sice jste spolu ve stejné třídě 3-4 měsíce ale pořád mám pocit že nejste jednotní, proto jsem domluvil toto, co pomůže stmelit přátelství víc než procházka po památkách a společenské aktivity" všem poklesli ramena. Zvedli své odchozené tašky, někteří i trička a vydali se do hotelu za učitelem, my Pat jsme se ještě chvilku kochaly, ale potom jsme museli taktéž jít do hotelu. S Pat jsme dostaly pokoj a šly si vybalit. Pat se do toho hned pustila ale já jsem vyběhla na balkón a nadšeně vypískla když jsem z okna uviděla oceán. " krásný výhled" řekl někdo vedle mě, když jsem se otočila málem jsem sebou šlehla na zem. Byl to on nový spolužák. " ano o-opravdu krásný" usmála jsem se křečovitě a vběhla jsem zpět do pokoje.

" Pat, Pat!!" vykřikla jsem. " no co je?" " t-t-t-t-t-ten kluk bydlí vedle nás" vzlykla jsem. "no to je skvělí ne?! Aspoň se líp seznámíte a pak to bude jen šup šup a je to!!" začervenala jsem se a vrhla po ní jeden ze svých vražedných pohledů. "Padla jsi na hlavu, nebo to myslíš vážně!" pousmála se a mrkla pohledem k balkónu " nepůjdeš využít šance?" stála jsem tam a přemýšlela jsem nad její výzvou, seznámit jsem se chtěla, ale ten kluk by o mě určitě nestál, ale co když, můžeme být přátelé ne? Nemusíme být milenci ani něco podobného, povídat si s ním a dívat se mu přitom do očí by mi stačilo. Udělala jsem krok a za ním další, pohybovala jsem se k balkónu a mé srdce se rozbušilo. Vyšla jsem ven o nenápadně jsem se koukla doprava. Seděl na židli a v ruce držel cigaretu, koukal se na oceán, nevšiml si že jsem přišla. Chtěla jsem si sednout a pozorovat ho, ale židle vrzla a on se otočil. Usmál se "ahoj" zrudla jsem a lehce zamávala "jsem Nikolas, ale říkej mi nick prosím" znovu se usmál a přišel k zábradlí. " jo já jsem Lucka, ale víc se mi líbí Lucy" přišla jsem k němu a lehce mu zatřásla rukou. "proč si k nám přestoupil?!" zeptala jsem se ve snaze navodit nějaké téma, které by mi o něm prozradilo více. " no já jsem ani nechtěl, ale rodiče se rozhodli přestěhovat tak jsem tu" řekl zamyšleně. Usmála jsem se, mluvila jsem s ním, díval se na mě, když jsem mluvila, smál se, když jsem řekla vtip. Byl normální, byl milí, vtipný a navíc krásný. Bavili jsme se už nějaký ten čas a Pat na mě se pokaždé, když prošla kolem balkónu, usmála. "Nickýý!!" ozvalo e z jeho pokoje, trnula jsem a pohledem pomalu zamířila ke dveřím. Vyšla z nich Camilla, přezdívaná ta-největší-mrcha-pod-sluncem. Málem se mi podlomili kolena, ale naštěstí jsem to ustála a s rychleným dýcháním jsem se uklidňovala, do očí se mi hrnuly slzy a málem jsem si prokousla ret. Nick se na mě podíval, nejdřív překvapeně a pak tak nějak smutně. Podíval se na Cam usmál se. Bodlo mě u srdce,chápu už si ho získala, v tom jsem chtěla být jako ona, párkrát mrkla a všichni kluci skákaly jak si ona řekla. " ano?!" " t-tak já už pudu" pískla jsem a strnule jsem odešla. A v pokoji jsem se zhroutila. Co to se mnou je! Nemůžu si na něj dělat nárok, sakra nech to být je to jenom kluk. Říkala jsem si ale moje slova pro mé srdce nadávala smysl. " co se stalo" zeptala se mě Pat. " t-to nic …Cam" hlesla jsem na konec a Pat pochopila. Nepotřebovala to rozebírat, zná mě, ví, že mi je to nepříjemné. Zbytek pobytu jsem sem se mu snažila vyhýbat, nechtěla jsem zraňovat vlastní srdce, ale bohužel moje oči k němu pořád směřovaly.

Byl poslední den pobytu, koupat jsme se nebyli, takže na cestě na nádraží byla uražená až nenávistná atmosféra. Učitel to asi vy cítil, a proto se nás snažil udobřit slovy: "nebojte, půjdeme se koupat doma do bazénu někdy." všichni potom co se jim nadějně rozzářili obličeje sborově zavrčeli. Potom co jsme přijeli, jsem se rozloučila a šla jsem na autobus, rodiče byli pryč a Sam byl v práci, takže mi nezbývalo nic jiného. Můj autobus jel z jedné stanice skoro na druhé straně města a tak jsem moc nepopíchala, procházela jsem pár uličkami, které se mi zrovna nelíbili, ale nedalo se nic děla. Zahlédla jsem hlouček kluků kolem 20. Nadechla jsem se a s pocitem nejistoty jsem se vydala směrem k nim. Jeden mi zatarasil cestu. " ahoj krásko kam pak." řekl, zatvářila jsem se znechuceně "domů!" řekla jsem a snažila se vypadat nebojácně. Přidali se k němu další, až jsem byla jimi byla obklopena.

"tak tady jsi, říkal jsem ať na mě počkáš!" ozvalo se za mnou. Ztuhla jsem, byl to on, měla jsem chuť začít křičet a schovat se za ty chlápky. Ale nakonec jsem ho nechala jednat. Přišel ke mně a chytl mě za ramena usmál se n mě potom na chlápky a odešel se mnou. A oni ho nechali projít. Šli jsme potichu "děkuju" hlesla jsem kouknul se na mě a uvědomil si že mě už může pustit. "není zač, šel jsem, autu a viděl je jak někoho obtěžují, když jsem přišel blíž zjistil jsem že jsi to ty," usmál se. " chceš hodit domů?" vyhrkl a já panicky vykřikla " ne, teda ano, vlastně ne, j-j-jedu autobusem ale d-děkuju za nabídku a ještě jednou děkuju!" zamávala jsem mu a rozeběhla jsem se na zastávku a když jsem se ohlédla, stále tál na tom samém místě a pozoroval mě, zamávala jsem mu a nastoupila do autobusu, který právě přijel. Zajímalo by mě, proč parkuje tak daleko ale hlavně jsem si nadávala že jsem nekývla na jeho nabídku, jsem to ale husa pitomá.

Od té doby jsem ho už neviděla, ani ve škole jsem se s ním nesetkala, až pak jednoho dne když jsem si šla do skřínky pro učení, do někoho jsem narazila. "promiň" ozvalo se úsměvně, poznávaje ten hlas jsem vzhlédla, byl to on, už podle tmavě hnědého svetru. Potom jsem uviděla ten obličej, nechal si narůst delší vlasy, které si stáhnul do culíku na straně. Šedé džíny a ležérně hozená bílá taška přes rameno. Usmíval se na mě, netušil, co ve mně ten úsměv vyvolal. Uvědomila jsem si, že se na něj obdivně a div né slintavě koukám a přinutila jsem se ke slovu "j-jo dobrý!" špitla jsem a rychle sklopila oči, doufala jsem, že zabrzdím u skřínky, jelikož jsem rychle vyběhla. Jeho úsměv mě tak rozhodil, že jsem zapomněla, co jsem vlastně chtěla. "a jak se máš?" ozvalo se mi za zády. Strnula jsem a roboticky jsem si vzala první učebnici, která se mi dostala pod ruku, snažila jsem se nenavázat oční kontakt a rychle, možná až moc rychle, vypadalo to jako bych před ním utíkala, což jsem nechtěla, ale byl to zvyk, před vším utíkat, jsem se vyřítila od skříňky. Zastavil mě "děje se něco?" jako bych mohla něco říct, dotkl se mě, mé srdce skákalo, nemohla jsem odpovědět, nešlo to. Pobaveně se na mě podíval, potom střihl okem znalce z rozvrhu na učebnici, co jsem měla v ruce, a usmál se

" Teď nemáš fyziku ale italštinu" pokývala jsem hlavou a špitla "jo, dík" tak slabě že jsem věděla, že mě neslyšel. Drala jsem se ven, ale opět mě zastavil, "hej Lucy, nechceš-" "ne! Teda ano! Vlastně ne!" vychrlila jsem ze sebe a zrudle jsem vyběhla ze šatny, běžela jsem a nezastavovala jsem se ani, když na mě začaly pokřikovat dvě učitelky. Když jsem doběhla do třídy, nejen že jsem vrazila do dveří, jelikož jsem byla tak zmatená a zapomněla, že dveře se otevírají ven, ale taky jsem srazila naší učitelku, která mě potom celou dobu propalovala pohledem. Nakonec jsem hodinu strávila tím, že jsem přemýšlela o tom, co mi to chtěl nabídnout, ale nakonec jsem musela vynadat sama sobě, že jsem ho nenechala domluvit. Najednou mě přepadl stud, co když mi nechtěl nic nabídnout ale jen se zeptat třeba, nechceš se mnou mluvit? Nebo nechceš pomoct? Co když se opravdu chtěl zeptat na tohle, sem taková husa, co si teď o mě musí myslet!

Po zvonění jsem nenuceně došla ke skříňce a znovu jsem si vzpomněla na naše setkání, cítila jsem se hrozně trapně a tak jsem zrychlila, abych se tu moc nezdržela. Odcházela jsem s pozdravy a s vřelými úsměvy. "hej lucy!" ozvalo se když už jsem odcházela ze školy, ale nezastavila jsem, jelikož jsem se začala červenat. Věděla jsem, kdo to na mě volal a tak jsem ještě zrychlila. Opět mě přepad stud, co může chtít. "máš teďka čas" nebyla to otázka spíše decentně položený rozkaz. Jeho tón to dost naznačoval. "j-já nevím spíš ne musím jet domů"řekla jsem bez toho aniž bych zastavovala, ale on se nevzdával. " doprovodím tě" usmál se a vzal mi z ramene tašku a hodil si jí spolu se svojí na svoje rameno. Šel vedle mě a lehce si vykračoval. Dovedl mě k bílému audi a otevřel zadní dveře kam položil svojí a mou tašku, potom otevřel přední dveře a s významným pohledem mi naznačil ať si sednu. Neudělala jsem tak a místo toho jsem tam jen tak stála a přemýšlela. Jedna má strana na mě křičela ať si nastoupím, co se může stát, on, ten který se mi líbil, mi nabídl sednout si do jeho auta, kdy se to může stát znovu. Na druhou stranu na mě druhý hlas křičel ať nenastupuji, nevím co od něj čekat a když nastoupím bůh ví kam mě zaveze. "nastup si odvezu tě domů" řekl přesvědčivě ale on uměl říkat jedno a myslet druhé. Přistoupil ke mně a položil mi ruce na bok a popostrčil mě dovnitř. Seděla jsem a čekala než auto obejde, na jeho tváři byl hravý úsměv, došlo mi že se mnou baví, baví ho mé rozpaky nad nim a mé chování, smál se a bavil se, parchant. Nasedl a koukl na mě " připoutej se."

Sáhla jsem pro pás a zapnula se, chvíli se na mě překvapeně koukal ale pak se usmál a vyjel, chvíli jel pomalu ale když jsme vjeli na dálnici zařadil a já se vmáčkla do sedačky. Křečovitě jsem držela pás a chvilkově zavírala oči, koukl na mě " bojíš se Lucy?!" usmál se hravě a ještě přidal.

Po smrtelné jízdě, když jsem dojeli k nám domů jsem si říkala jak vlastně ví kde bydlím. Vypnul motor a podíval se na mě, naklonil se tak že jsem na tváři cítila jeho dech. Překvapeně jsem uhnula a opřela je o dveře auta. Přibližoval se ke mně a já už neměla kam uhnout. Položil ruce na sedačku na které jsem seděla a přiblížil se ještě více, byl tak blízko, už jsem se nečervenala už jsem byla spíše rudá. "dobrou noc Lucy" řekl a políbil mě na tvář. Překvapeně a trochu panicky jsem se snažila od něj dostat a tak jsem zmáčkla kliku. Dveře se otevřeli a jelikož jsem byla o ně opřená vypadla jsem a zády narazila do tvrdé kamenité země. Než jsem se dokázala vzpamatovat, byl u mě a zvednul mě ze země. " v pořádku?" řekl starostlivě, ale opět se šibalsky smál. "baví tě to hodně?!" prskla jsem na něj. Chytil mě kolem pasu a přitiskl k sobě. "ani nevíš jak" "pusť!" "kdyby se mi chtělo udělal bych to, ale mě se nechce" Nechápala jsem ho ve škole byl jiný byl zamlklý, tajemný, nikoho k sobě nepustil a teď? Políbil mě na tvář a osahával mě, byl úplně jiný. Surově jsem se mu vytrhla a vzala si tašku ze zadního sedadla a rychlou chůzí jsem hnala domů. "Těším se na zítřek Lucy, dobrou noc" zavolal za mnou laškovně, dělala jsem, že to neslyším, ale stejně jsem se červenala. S prásknutím jsem zavřela dveře, Sam stál ve dveřích a pokukoval po mě a usmíval se "že by měla konečně Lucinka Přítele?" vysmál se mi, červenaje jsem po něm šlehla očima a zamručela něco na styl, on není můj kluk!

Zasmál se, došel se mnou ke kuchyni. Nandal mi jídlo, které uvařil a dal mi ho, políbil mě na tvář, na tu tvář, kde mě před chvílí políbil Nick a já se nechtěně začervenala a on pochopil, začal se hlasitě smát, ale pak si šel sednout na pohovku. Ani nevím, jak jsem se najedla a už vůbec, co to bylo, ale bylo to dobré a to stačilo. Šla jsem se osprchovat, sakra co si o sobě ten Nick myslí! Supěla jsem v duchu, pořád jsem na to musela myslet. Proč si se mnou tak hraje! Křičela jsem na sebe ale nadrbou stranu jsem byla neuvěřitelně šťastná. Neměla jsem nic moc co dělat a tak jsem hned po sprše šla spát, ještě před tím jsem ze schodů zavolala na Sama "dobrou"odpovědí my bylo hlučné chrápnutí. Došla jsem dolů a vypnula televizi, musela jsem ho vzbudit a div né donést do pokoje, jak malí dítě. Nakonec jsem padla do postele a v momentě usnula. Zbudilo mě štrachání a praskání. Pomalu jsem se zvedla, mohl to být Sam, ale ten spí jak dřevo, rodiče byly oba na služební cestě a tak jsem je hned vyloučila. Vzala jsem pálku, co jsem měla u postele, žiju na samotě v lese bůh ví co se tu potlouká za individua, a šla jsem se kouknout. Vplížila jsem se potichu do kuchyně za bar a vykoukla, nikoho jsem neviděla, rozsvítila jsem, nic, všimla jsem si že je rozsvíceno venku na verandě, ztuhla jsem. Opatrně jsem vyšla ven, bylo krásně teplo a nikdo tu nebyl, Sam asi zapomněl zhasnout. Nakonec to byla jen má paranoia, nikdo tu nebyl a ani nebyl náznak nějaké jiné návštěvy, po tom co jsem rychle shlédla obývák vše bylo na svém místě a venku to bylo to samé, výtvory keramiky byly na svém místě. Až na jeden. Byl převrácený, vydala jsem se ho postavit ale něco mě velkou silou strhlo, vykřikla jsem, odkutálela jsem se k lesu a namáhavě si stoupla, ztěžka jsem dýchala.měla jsem tržnou ránu na levém rameni " S-Same pomo-" vykřikla jsem ale to už jsem viděla útočníka, ze kterého se mi zastavilo srdce, stál několik kroků ode mě a vražedně se na mě koukal. Na 2metry vysoký, s ostrými zuby na mě vytasenými se ke mně plížil vrčící vlk. Polkla jsem, chtěla jsem zakřičet, ale hlas mě zradil a já jen slabě zasyčela. Vlk se ke mně rozeběhl, náhlý nával adrenalinu mě dostal do běhu, držela jsem si rameno a rychle jsem běžela před vlkem. No asi tak 20 sekund potom jsem už ležela pod vlkem, který rval svými drápy mé tělo. "Lucy!" ozvalo se.nedokázala jsem se podívat vší silou jsem s totiž bránila vlkovi. Má bejsbolka udeřila do vlka a odtrhla ho ode mě. Ozvalo se vlčí kvíknutí a Samův vyděšený křik, který byl mířený ke mně. "Lucy…Bože Lucy" přiběhl a vzal mě do náruče. " co se stalo….jsi

V-pořádku? Co se ….stalo s..tím vlkem?!" "nemluv-jo jsem v pořádku… Ale ty nejsi!" Vyjekl a odnesl mě dovnitř položil mě na zem a přes sedačku hodil dvě staré deky potom mě na ni položil a obvazy a hadry, kterými mi zastavoval krvácení. Potom nějakou dobu mluvil do telefonu. "sanitka tu bude za chvíli,"hlesl a políbil mě na čelo " příště když v noci něco uslyšíš tak přijdeš za mnou, jasný?!"

Lehce jsem přikývla a schoulila se v jeho náručí. Byla jsem ráda, že je Sam v pořádku, stíral mi krev a lehce mi na rány, které silně krváceli, přikládal hadry. Cítila jsem se slabá a stále slabší, cítila jsem, jak ze mě uniká krev a mě je stále větší zima. Koukla jsem se na Sama, tvářil se vyděšeně a smutně ale, když zjistil, že se na něj dívám, začal se usmívat. Hrál to, chtěl, abych si myslela, že je vše dobré chtěl, abych se nebála, dařilo se mu to. Když jsem se koukla na jeho úsměv bylo mi hned líp, zavřela jsem oči a poklesla mi hlava, nedokázala jsem ji držet ve vzduchu. "sakra kde jsou!" zavrčel potichu. Chytla jsem ho za ruku a přitiskla si ji na tvář, mluvil na mně, ale slova mi unikala, po nějaké chvíli mi zmizel i jeho hlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronika Dvořáková Veronika Dvořáková | Web | 3. listopadu 2011 v 10:11 | Reagovat

Ahoj. Nenašla jsem žádný odkaz na reklamy a tak se za ní omlouvám ;)).Na mém blogu prodávám pár věcí a tak se můžeš podívat a kdyby se ti něco líbilo, určitě se ozvy, děkuji.

2 Ross-chan Ross-chan | Web | 3. listopadu 2011 v 16:58 | Reagovat

Sakra to je napínavý!! Já už se domnívala, že se jí do domu vloupal Nick a on to byl vlk...xD

3 Miko Yunno Miko Yunno | 3. listopadu 2011 v 17:00 | Reagovat

..:D:D počkej na pokračování..:D už je to napsaný jen to hodit do počítače..:)no Nick je v tom zatíím nevině...:D:D

4 Denýsek Denýsek | 3. listopadu 2011 v 21:59 | Reagovat

No, pěkná práce :) :P. Zejtra ve škole ještě jednou pochválim :) !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama