Roztříštěný meč - část 3

29. října 2011 v 18:16 | Miko Yunno |  Roztříštěný meč

Roztříštěný meč část 3.

Probudil jsem se na vlhké zemi, vedle mě ležel Paul a vydával skuhravé zvuky, podíval jsem se na něj, držel si křečovitě ruku, byla mlha, takže nebylo nic moc vidět, a tím pádem jsem nedokázal určit, kde jsme.

"Paule"

"no" zaskuhral Paul a trochu se narovnal

"co se to stalo, kde to jsme"

"no řekl bych, že to co udělaly, bylo něco jako teleport, ale kam jsme se to dostali, to nevím, můžeme bejt klidně i na jiné planetě, v jiném vesmíru, v jiném světě-"

"no až tak bych to nepřeháněla, jsme pořád na zemi." ozval se naštvaný hlas za námi. Oba jsme vyskočili, ale díky husté mlze jsme neviděli, kdo to mluví.

"kdo je to"

" seš blbej? Kdo by to mohl bejt"

"lilo?"

"bingo hňupe"

"jak to myslíš, že jsme pořád na zemi"

"to co říkám, nepřesunuli jsme se jinam do vesmíru, jsme stále na té modré planetě, ve sluneční soustavě, v mléčné dráze, ještě jinak?"

" ale kde přesně jsme"

"to vám řekneme jinde, musíme se teď dostat do chrámu, a omluvit se za smrt Raweronela, snad nám neudělí trest, když řekneme, že jsme chránily, lidi, i když bych radši dostala trest, za to co jsem udělala, no ale jdem." zavelela a jak tak udělala, mlha začala ustupovat, a Lila se nám ukázala v plné kráse, na něčem seděla, bylo to větší jak kůň ale, když existovali dvouhlavý, tří metroví vlci, nic mě nepřekvapovalo. Stále to nebylo vidět jasno a tak jsem bez sebevětšího podezření, za pomoci Lili, vyšvihl na obrovské chlupaté, a hebké zvíře, Paul si sedl za Amélii. Když jsem si sedal, nahmatal jsem křídla, a trochu znejistěl, a když se to zvíře odrazilo a vzlítlo nad mraky ustupující mlhy, ukázalo se, že to na čem sedíme, je asi 3 metrový lev, byl bílí, měl hnědou hřívu, křídla měl krásně bílá a z druhé strany měl modrá pera. Vykřikl jsem a panicky sebou začal házet. Obrovská lví hlava se na mě otočila a ukázala žluté oči a ohromnou tlamu, se špičatými zuby. Výstražně zasyčel a odfrkl si, potom se otočil, zpátky dopředu.

" tím ti dává najevo, že jestli budeš vyvádět a mlít sebou, sežere tě"

"nepovídej" přikývl jsem hystericky.

"jmenuje se Wornal a je to jeden z rasy Orlic, je to napůl lev a na půl orel, když se podíváš na jeho tlapy, tak ve předu má lví tlapy, a vzadu má orlí nohy, dále křídla sou orlí a oči, zbytek je lev, některé orlice se narodí takto jiné zase jako obrovský pták se lvíma nohama a ocasem, někdy mají i hřívu, což si vlastně můžeš prohlédnout, Amélie a tvůj přítel na něm letí, je to holka a jmenuje se Kambrada." když jsem se otočil, opravdu za námi letěl obří pták se lvími tlapami, Paul na rozdíl ode mě byl více méně klidný až na občasné cuknutí se zdál být vyrovnaný. Ten pták byl hnědý až na žlutý zobák a bílé tlapy. V tlapách držel mrtvého Raweronela.

"co se stane, až doletíme do toho chrámu" Lila si povzdechla, ale neotočila se na mě.

"to není jisté, buď to nám udělí trest, nebo nás rovnou zabijí, a co se týče vás, pošlou vás zpět k vám s vymazanou pamětí, abych to lépe vysvětlila, jakmile jste se sem dostaly, zastavil se čas, až se vrátíte tak to bude jako, kdyby jste ani neodešli, pro ty lidi to bude jenom sekunda, i když tady budete několik let, a zestárnete oni budou stále stejní, když se tu rozhodnete zůstat, čas ve světě se rozjede až po vaší smrti. Protože jakmile sem jeden člověk vstoupí, trvá několik měsíců, než se odtud dostane."

"c-cože?.... A jako to nás nemůžeš jen tak dostat zpět stejnou cestou jako předtím?" vlastně se mi ulevilo, takhle o mě máma nebude mít strach a budu moct s Lilou strávit aspoň pár měsíců.

"ne oni už ví že jste tady, a navíc ať chci nebo ne nemůžu vás od tud dostat dřív něž za 2-3 měsíce, je to takový zákon, který říká že aby se zachovalo utajení nesmí se brána sem a zpátky otevřít dřív jak za 2-3 měsíce, je to kvůli časové odchylce a prostoru, kdybych vás vrátila zpět dříve, mohlo by se taky stát že se objevíte v úplně jiném roce, třeba o několik set let dopředu, kdy by všichni vaši příbuzní byli dávno mrtví. To je riziko dřívějšího přesunu."

" aha a pak by se to nedalo vrátit?"

"jako že bych se přesunula zpátky sem a vrátila se do minulosti? To nejde kdybych se vrátila zpět, byla by to ta samá doba, né-li, ještě dál do budoucnosti, teď si říkáš jak by to mohlo být možně když je zastavený čas. Je to jednoduché,ta doba není jen náhodně vybraná, je to přesně vybraný čas, kdy je v časové prostoru otvor kterým procházíme, když jdeš dříve než uplyne čekací doba, tak se svezeš po vlně času a někde tě to vyhodí."

"ale jak čekací doba, když si předtím říkala, že je vás víc, tak to každý má stejnou čekací dobu, nebo každý jinou?"

" je to tak že každý má stejně čekací dobu, když jsme se vrátili, tak se ve stejný čas, někdo jiný vrátil, nebo odešel, protože, i když je zastavený čas, tak medůzáci zastavení nejsou."

"to je moc složitý já nevím co si myslet"

"tak moc nepřemýšlej a uklidni se, za půl hodiny budeme v chrámu, tam si odpočineš, a hned budeš vše jasněji chápat" řekla Lila u ní nezvykly příjemným a uklidňujícím hlasem, až se mi všechny svaly uvolnili a až teď jsem si uvědomil, fakt že letíme, moje závrať se dostavila a já pomalu zavrávoral a začíná sklouzávat s otupělými smysli ze lva, a kdyby mi Lila neobmotala moje ruce kolem jejího pasu, spadl bych dolů, opřel jsem si hlavu o její záda, a poslouchal rytmické mávání obřích křídel, bylo to tak uklidňující a pokojné.

"jen spi" hlesla Lila něžně a já zavřel oči.

Ve skutečnosti mi neřekla kde to jsme, ani jsem se v tom rozruchu a závrati nedokázal kouknout, jak to tu vypadá, jediné co jsem pochopil bylo že tu musím počkat 2-3měsíce, než se budu moct vrátit domů.

Pomalu jsem se probíral a věci které mi Lila vysvětlovala se jevila jako sen. Když jsem vstal a porozhlédl se viděl jsem polo prázdný pokoj. Dřevěné zdi barvy dubu dřevěná podlaha tentýž barvy. Vypadalo to jako bychom byly v nějaké chatě celé ze dřeva. Na jedné straně bylo malé okénko zakryté látkou a pak byly jen dvě prázdné truhly, nejspíše na oblečení, dvě deky na ležení, polštář a další deka na přikrytí a dva nízké psací stoly bez židle. Položený na něm byl dopis psaný černou tuží která stála v rohu stolku.stálo v něm:



Šly jsme za radou starších, do té doby než se vrátíme zkuste nedělat blbosti, nechám vám tam moje dva sluhy Saiky Monreno a Hilla Renkaina když budete něco potřebovat řekněte jin jestli se budete chtít jít ven porozhlédnout po městě vezměte si sebou zbraň kterou vám Saiky dá a také si vezměte Wornala. Hlavně nechoďte za město, hned by vás něco sežralo, měly bychom se vrátit tak za čtyři dny, lidi jsou tady trochu nevrlí, ale neboj Hill vám obstará jídlo a ochrání vás, ať se děje co se děje nevyvolávejte bitky ani spory! Saiky vám přinese i oblečení tak se převlékněte. Hlavně buďte na ně milí a zdvořilí, tedy pokud se chcete vrátit domů. Lila a Amelia


Podíval jsem se na Paula pořád spícího a neodpustil jsem si malé kopnutí abych ho vzbudil. Sice jsem potom dostal příval nadávek ale pohled jak Paul nadskočil, zařval a začal nadávat byl nezapomenutelný, měl jsem si to nahrát. Potom co Paul přestal vyvádět jsem se otočil k posuvným dveřím a lehce je posunul, před námi byla zastřešená dřevěná veranda a krásná zahrada, tráva byla zelená jak no jak zelená, všude byli kytky žluté, bílé, červené, ale i modré fialové. Vedl tu malí potůček a přes něj most, a nad ním se tyčila krásná třešeň.

"nejsme v Japonsku?" zívl Paul když se koukl ven. Bylo to tu hodně podobné.

"ehm" Ozvalo se, stydlivě vedle nás oba jsme vykoukli, klečela tam dívenka, byla drobounká vlasy měla hnědé stáhnuté do copu na jejímž konci byla uvázaná rolnička, dívka se na nás nesměle koukala zelenýma očima, její tvář byla jako andělské písně které ji opěvovaly, bylo opravdu krásná. Na sobě měla krátké, jak se tomu říká kimono? V pase stažené stuhou která byla na straně uvázaná do mašle. To kimono mělo barvu žlutou až zlatavou a stuha byla rudá jako krev. Pomalu se postavila a odšoupla posuvné dveře vedle ní a cosi vytáhla, bylo to zabalené v látce. Vzal jsem si to a rozbalil byly to šaty. To samé podala i Paulovy a když se na mě koukla začervenala se. Poté opět něco vyndala tentokrát to bylo dlouhé a opět zabalené v látce, znal jsem to byl to meč stejně to totiž měla zabalené i Lila.

"prosím převlékněte se a potom, pokud budete chtít, se půjdeme podívat po městě." špitla sametovým hláskem, už vím, kdo zpíval ty andělské zpěvy.

Udělal jsem jak řekla, bylo to napsané i v dopise a tak jsem musel mít věci fakt v hrozným stavu. Když jsem se svlékl a prohlédl si je byly špinavé, potrhané a smradlavé není divu že jsem se musel převlíknout. Oblékl jsem si tedy na sebe dlouhé hnědé úzké kalhoty a nechal jsem je překrýt černé boty podobné steelkám na horu jsem si oblékl krátký béžový kabát, sahal mi jen do půlky těla a nedal se zapnout takže jsem byl více méně do půli těla nahý. Mělo to dlouhé rukávy na konci zdobené hnědou mozaikou. Když jsem se koukl na Paula měl na sobě úplně to samé. Rozbalil jsem látku a jak jsem si myslel byl v něm meč v pouzdře a vedle něj ležel pás. Meč jsem si uvázal a vyšel ven za mnou se vydal i Paul.

" kámo máš to blbě ty kalhoty se zastrkávaj dovnitř" ozvalo se opět z boku, stála tam ta drobná dívenka a pak nějakej maník se stejným oblečením jak já, byl svalnatý a vlasy měl blonďaté dlouhé rozpuštěné. Na zádech měl luk a šíp. Najednou mi něco došlo.

"vy jste Saiky a Hill že?"

"bystrej" pochválil mě trochu ironicky Hill, zatrkal jsem si kalhoty do bot.

"tak pojďte kuřata dem na prohlídku města. Wornale! Pojď s námi" zařval Hill ze zahrady přišel Wornal. Vydali jsme se ven a Saiky a Hill nás poslušně následovali a když se otevřel velká vrata oněmnul jsem úžasem. Město bylo vesměs strohé. Kulaté náměstí veprostřed byla kašna a bylo to rozdělená na čtvrtky a po každé čtvrtce byly uličky které vedli nás na jejímž konci ulici uzavírala velká brána, tyhle brány podobné té naší byli všude, byly to asi vstupy do domů. Venku se potulovalo jen pár lidí ale co bylo zvláštní dívky nosili cokoliv, některé měli kimona jiné měli jeany a tílka, další sukně, jiné si to tam štrádovaly jen ve spodním prádle, ale kluci měli na sobě to samé, jako já a Paul.

"kam se můžeme podívat" zeptal jsem se.

" no chtěli jste d města tak nevím proč jste šli sem"

"a kam jinam jsme měli jít?"

" pojďte za náma" řekl na oko nevzrušeně Hill, ale bylo na něm poznat pobavení, se Saiky se otočil a odešli zpět do zahrady a pokračovali dál za roh domu.

"tak jdete nebo ne!" zavolal na nás s Paulem jsem zavřel bránu a běželi jsme za nima. Když jsme se k nim dostali. Společně jsme vešli do velké prázdné místnosti. Saiky a Hill se postavili doprostřed a my si stoupli k nim.

"připraveni?" zeptal se s určitým pobavením Hill, a než jsem stačil já nebo Paul odpovědět propadla se pod námi podlaha a padali jsme dolů. Dopadli jsme jen pár metrů pod podlahu na kovovou plošinu a jeli jsme dolů. Podíval jsem se kolem sebe a ztuhl. Pod námi se tyčili kovové konstrukce, ve kterých jezdili výtahy tam a sem zajížděli do různých budov. Nedokázal jsem se zvednout a ani když jsme už zastavili a všichni vystoupili já jsem nemohl.

" ty si to chceš stříhnout ještě jednou co? Když nevystoupíš bůhví kam dojedeš" vyskočil jsem za nima z výtahu a hned e se za mnou zavřeli dveře, nevím jestli mě chtěl postrašit nebi to myslel vážně ale radši to zjišťovat nebudu. Pomalu jsme kráčeli po kovových konstrukcích, bylo to tmavé místo s pár lampami po cestě. Všude jezdily ty výtahy na každém kroku po každé straně.

"kde je Lila"

"u rady tam nesmíte už jenom to, že jste tady je dost velký problém, všichni vyhlazovači se minutu po vás přenesli na z ostrova na "zem" a vyhlazují tam medůzáky, takže tady není moc lidí, a ti co tu zbyli, by vás asi nejradši zabili. I když je to vlastně chyba paní Lili, ale je snazší zabít vás nežli jí" usmál se nevině.

"málo lidí? A proč tu teda ty výtahy pořád jezdí"

" ty výtahy jezdí nepřetržitě, na každém patře na každém rohu, prostě všude kde se zastavuje aby se nastoupilo se výtahy zdrží přesně, 45,51 sekund a pak přijíždí další výtah až po 1 minutě jinými slovy ať už někdo nastoupí nebo ne výtahy jezdí stále. Toto místo je jak řídící středisko tak i výcvikové stravovací zásobovací ale hlavně až úplně dole je věznice a místo pro otroky kam jezdí jeden výtah jednou za 58 let je starý a rozvrzaný ale jezdí zdrží se tam jen 5 sekund a hned na to odjíždí, je malá pravděpodobnost že někdo nastoupí, jsou tam totiž železné dveře které se dají otevřít až když výtah zastaví. No ale to jsem odbočil některé výtahy jedou 1 ráno podruhé odpoledne a potřetí večer ty nám nahoru přivážejí jídlo. Nahoře bydlí jen ti nejváženější a nejprospěšnější řádu vyhlazovačů. Jako třeba Slečna Lila a Amélia + my jejich sluhové. Řád sídlí daleko od tud a dá se tam dostat jen podzemním výtahem, cesta tam trvá půl dne." Dořekl Hill svojí dlouhou řeč a na chvíli se odmlčel, výtah vrzavě projížděl a na každé stanici chvíli počkal, moje závrať byla odsunuta daleko do mé hlavy. Jediná věc co mi proudila hlavou bylo to vězení, co když se někomu podaří rychle otevřít a skočit do výtahu dřív než odjede. Ale přece jenom je tu hodně vyhlazovačů, nebo jak si říkají, takže žádný strach, mnohem víc mi právě teď proudila hlavou
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama