Roztříštěný meč - část 2

29. října 2011 v 18:15 | Miko Yunno |  Roztříštěný meč

Roztříštěný meč část 2.

I když nejsem žádný sportovec, vydržel jsem jí utíkat celkem slušnou dobu. Ale Lila, jak se zdála slabá tak, byla rychlá, vyběhl jsem dříve a ona už byla skoro za mnou. Proběhli jsme skoro celím Luna parkem, občas jsem zaběhl za nějakou atrakci, ale on mě vždy objevila, takže jsem musel zrychlit. Na to že byl všední den a ještě k tomu nebylo ani odpoledne tu bylo dost lidí. Dost na to aby mi zkomplikovali útěk, všichni se mi motali do cesty, pár dětem jsem nechal uletět balonky či nechal spadnout zmrzlinu na zem, nedivil bych se, kdyby mě za to nějaká maminka srazila svým levým hákem na zem. Z tohohle Luna parku se těžko dostává ven, hlavně proto že se musíte trefit do východu. Když se totiž omylem trefíte do vchodu, jste v pasti a musíte vystát frontu zase dovnitř, abyste mohly zas ven. Já si bohužel nikdy nepamatoval východ a vchod takže tohle pro mě byla ruská ruleta. Nemám moc dobrou paměť a tak ani když jsem se snažil vybavit jakými dveřmi, jestli pravými nebo levými, jsme to vlastně přišli, nemohl jsem si vzpomenout. Zkusil jsem to tedy a vběhl do levých. A hned jak jsem těmi otočnými dveřmi proběhl, poklesla mi ramena. Přede mnou se tyčila fronta obehnaná kovovým zábradlím a horlivě se tlačili dovnitř, že pokladní nestíhali připevňovat pásku kolem zápěstí. Ostraha mě chytla za ruce, odvedla před závoru a až někam daleko na konec kde byla další ostraha, která pouštěla lidi dál, když se řada pohnula. Postavili mě za ní a já už neměl šanci uniknout. Když jsem se jim snažil vysvětlit, že jsem si spletl dveře, a i když jsem jim ukazoval modrý proužek s razítkem na ruce, musel jsem si frontu vystát. Naneštěstí i na štěstí ke mně přivedli i Lilu, která silně protestovala. Když jí postavili vedle mě, kopla mě do holeně a začala vyskakovat pro meč, který jsem zvedl nad hlavu.

"ty kreténe, vrať mi můj meč!" vykřikla a poskakovala kolem mě, chytla mě za ruku a snažila se jí stáhnout dolů, přitom stále skákala. I když jsem byl napůl shrbený kvůli noze, dokázal jsem její marné pokusy ustát.

" poslouchej, vrátím ti ten meč, až mi zodpovíš další otázky."

"nemám čas ti na něco odpovídat."

"proč honí tě něco?"

"ano ale to bys nepochopil"

"tak to zkus" povzdechla si a na chvíli přestala poskakovat, v klidu si stoupla přede mě.

"tak fajn, musím do západu slunce zabít co nejvíc medůzáků jinak budete v noci ohroženi všichni. V noci totiž mohou procházet i zdmi a dalšími neživými věcmi a když jich je tu teď hodně bude v ohrožení víc lidí"

"počkej ale ten medůzák z před tím co zabil tu malou holku, taky prošel zdí a ty's říkala, že mohou procházet jen živými věcmi!"

"to je dost možné že prošel zdí, jelikož ještě několik hodin po rozbřesku mohou procházet neživými věcmi"

" aha, bezva, a jak si to myslela do západu slunce, co se stane, jestli jich do té době nezabiješ nejvíc"

" po západu slunce se vrátím zpět a sem přijde někdo jiný, víš?! A až se tak stane, bude pro něj lepší začít s čistým městem, já a Amelia jsme čističi už víc jak tři roky, je nás málo a každý se zaměřuje na něco jiného, čističi vyčistí město, dohlížeči dohlížejí na to, aby se jich vyskytovalo co nejméně, pozorovači pozorují město a když vidí, že už dohlížeč nezvládá situaci, pošlou čističe, a tak to jde dokola. Proto jsme taky tady situace v tomto městě je kritická. Jo pak tu jsou ještě jedni, říkají si kazatelé, a ty nás vykážou, pokud selžeme. Ale to bys nepochopil. Takže mám jen jeden den, abych vyčistila město, a ty mi bereš čas."

"Já ti beru čas? A co's teda dělala v luna parku, když máš tolik práce!"

"necítily jsme žádné elektrické výboje a tím pádem se ještě neukázali a to znamená, že nemá cenu zmateně pobíhat po městě, abychom pak zjistili že medůzák je zadruhé straně města. Oni vědí, že jsme tady a schovávají se, když se chvíli neukážeme, vylezou ven. A tady ten luna park je v prostředku města ne? A navíc po tom boji měla amelia zraněnou ruku a proto bychom nemohli bojovat naplno."

"jo ta ruka co se jí to stalo"

"tam kde se tě medůzák dotkne chapadly, tam tvoje tělo odumře, zfialoví a odumře ti, pokud neznáš způsob jak to zastavit"

"bože takže tě může zabít dotykem?"

"vlastně, ano" postupovali jsme frontou a mně začínal být těžko z více důvodů, ten hlavní byl že Lila po západu slunce odejde a ž ji možná nikdy neuvidím, a další byl, že je to s těma medůzákama pořád horší. Koutkem oka jsem se koukla na Lilu a uvědomil si, že nechci, aby odešla, na to mě moc fascinuje, nemůžu ji nechat odejít, musím ji zastavit, ale jak. Lila si vedle mě dupla a div mě svým jekotem neodfoukla.

"aaah bože proč si jen vběhnul do těhle dveří!!!" svěsil jsem hlavu a omluvně a trapně vydechnul.

"nikdy si nepamatuju kudy ven" špitl jsem slabě.

" a proč sis to nepřečetl" ne-e-e-e-přečetl?

"ooo-nnn-ooo je to někde napsaný?"

" skoro všude ty imbecile! Hlavně nad těmi dveřmi!!!" tak zeď jsem málem upadl až do Číny. Lila si vedle mě povzdechla a zakroutila nechápavě hlavou zatím, co mně cukali koutky při omluvném úsměvu. Až teď jsem si všimnul, jak na nás lidi koukají. Dívali se jak na blázna ale ne na mně ale ni Lilu. Lila si toho zřejmě už všimla a smutně se koukala do strany, aby se vyhnula všem těm výsměšným pohledům. Chvíli mi to nedocházelo, ale pak jsem to pochopil. Pořádně jsem si jí prohlédl. Byla celá od špíny, nejspíš jak mně honila, upadla a ještě k tomu to co říkala. Musela vypadat jak blázen. Před námi byly dvě dívky, jedna měla fialové triko s mřížkovanými zády a černou flitrovou sukni, byla blond a make-upu měla, že by stačil jedné dívce na rok. Ta druhá měla modré jeany a žluté triko, byla hnědovláska a ta pro změnu nebyla namalovaná vůbec, což se mi osobně líbilo víc. Ale obě dívky se výsměšně koukaly na Lilu a pošeptávaly si, ta bloncá už to nevydržela a začala se ji otevřeně posmívat. Koukl jsem na Lilu, bylo vidět, že ji to rozesmutnilo.

" hele ty plastová figuríno s napatlaným ksichtem, hleď si svého a di si radši na ksich napatlat víc make - upu máš tam jenom dvacet vrstev!" bloncka se na mně vražedně podívala a její kamarádka se ohromeně otočila dopředu. Lila se na mě udiveně podívala a lehce se usmála, trochu se začervenala a špitla velmi potichu " Děkuju ti" to mi stačilo, aby se mi urvalo srdce a začalo skákat sem a tam a tam a sem.

"n-n není zač" postoupili jsme dál ve frontě a když bloncka před námi chtěla přistoupit k prodavačce, zakopla a vyválela se na zemi. Začal jsem se jí tam smát. Ukázali jsme prodavačkám lístky a ty nás pustili dál. Když jsme vešli zase zpět, Lila mi ukázala velké nápisy, VCHOD a VÝCHOD. Povzdechl jsem si a vyšel ven z Luna parku. Lila šla za mnou, a když jsem to nejméně čekal, chytla mě za ruku a vytrhla mi meč z ruky. Rozeběhla se, a když jsem se dost vzpamatoval, vyběhl jsem za ní. Běžela na zastávku autobusové linky Luna luna luna park a vběhla do prvního autobusu. Když už se za výstrahy zavíraly dveře, vběhl jsem dovnitř a vrazil do nějakého chlapa.

"co děláš, člověče!" zaburácel, ale já jsem jen stroze řekl pardon a hledal očima Lilu. Když jsem ji našel, seděla u okna a dívala se na ubíhající, Luna park vedle nás, přisedl jsem si k ní a jemně ji těsně u obličeje zašeptal " mě se nezbavíš"

Lila se prudce otočila, a když tak udělala, dotkla se svými rty mých, ten moment trval jen setinku setiny jedné vteřiny, ale byl to polibek. Oba jsme se při té nano sekundě na sebe vykuleně dívaly a když jsme se od sebe odsunuli, nemohli jsme se podívat jeden druhému do očí. Když jsem se odhodlal na ní koutkem oka podívat, držela meč a dívala je na zem na nohy, ale co mně překvapilo bylo že i když se červenala, tak se i lehce usmívala, byl to jen lehký úsměv ale byl víc než kdyby se neusmívala vůbec. Pořád jsem cítil, ten letmí a krátký dotek, a přistihl se, že se taky lehce usmívám jak ona. Ale nechal jsem to být, jemně jsem si přejel prsty po rtech a polkl, co bych dal za další, takoví dotek. Oba jsme mlčeli, když jsem se snažil něco říci, zradil mě hlas a já jen slabě zaskučel. Co jen říci, mám říct, mrzí mě to, ale to bych lhal, nebo mám říci, něco jiného. Nedokázal jsem to ticho ničím narušit. To ticho jako by nás stále svazovalo, jako by ten polibek neskončil. Jak jsme jeli dál, lidí ubývalo a přibývalo, až jsme tam nakonec zůstali my a dvě staré ženy před námi které se bavily, o pletení. Když jsem se koukl na Lilu seděla tak jak před půl hodinou, jen si ještě držela ruce. Povzdech jsem si a trochu se uvolnil, jak bych jí mohl zabránit v odchodu. Musel jsem s ní zůstat do západu slunce po něm. Aspoň aby byla se mnou o den déle. Mám ji pozvat k nám domů, není to moc rychle? Máma už bude doma a tak bychom si mohli v klidu popovídat a líp se poznat, ale co když odmítne a řekne něco na styl: "s tebou? Si asi upadl ne? S takovým kreténem jako ty by nikdo nešel" už jsem si to dokázal živě přestavit.

" kde bydlíš" špitla potichoučku, že jsem si nejdřív myslel, že se mi to jen zdá, ale dívala se na mě a tak to musela být pravda.

" no kousek od tam tud kde se objevili medůzáci, proč"

" mám hlad a žízeň, nemohla bych se vás najíst a napít?" poskočilo mi mé srdce uvedené do rytmu metalové hudby po polibku a tak vynechalo pár úderů, lekl jsem se, když sem si uvědomil, že asi tak pět minut nedýchám a že lila stále čeká na odpověď.

"ano samozřejmě že ano" vychrlil jsem rychle a opět se odklonil, což udělala i ona.

Když jsme dojeli na konečnou, vystoupili jsme plaše z autobusu a přesedli na jiný, který jezdil až k nám před věžák. Cesta se moc nelišila té předchozí a tak mě překvapilo, když hlas oznámil: "příští zastávka,Lorenta House'. Dal jsem lile najevo že vystupujeme a připravili jsme se k výstupu. Což byla chyba, jelikož autobus za zvuku klaksonu prudce zabrzdil a lila na mě spadla. Chytil jsem ji do náruče a za nadávek řidiče i cestujících jsem ještě víc zrudl a šokovanou Lilu pomalu pustil.

Oba jsme se jak na jehlách vypotáceli z autobusu a doufali, že jeden něco řekne. Pokoušel jsem jí něco říci, ale nešlo to, proto jsem ji jenom nasměroval k nám domů. Jelikož u nás nefungoval výtah, museli jsme těch pět pater vystoupat po svých, což bylo lepší, jelikož představa že s ní budu v těsném prostoru výtahu, mě dost znervózňovala. Když jsem otevíral dveře, poznal jsem, že máma je už doma, jelikož nebylo zamknuto, u dveří mě přivítal Randy s tenisákem v tlamě. Pozdravil jsem ho a už z kuchyně cítil vůni oběda.

"ahoj mami, máme návštěvu" zvolal jsem z chodby a zul si boty, máma vykoukla z rohu, náš byt byl malí, když jste vešli, před vámi byl malý jídelní stolek, po levé straně byly dveře do máminy ložnice, po pravé straně byla koupelna, vedle jídelního stolu byly dveře do mého pokoje a nalevo od něj byl malá kuchyň. Máma vykoukla z kuchyně a velmi oslnivě se usmála. Máma byla vysoká, bylo jí 35let ale vypadala na 25. Měla krátké hnědé vlnité vlasy, a světle hnědé až žluté oči. Máma byla milé povahy hned jak Lilu uviděla, rozzářil se jí obličej a už vedla Lilu ke stolu a začala ji obsluhovat.

"mami hlavně jí neumuč" řekl jsem lhostejně a šel si sednout do pokoje. Sledoval jsem ji z pokoje a nemohl odtrhnout oči, byl to polibek, a nikdo mi to nevyvrátí. Lila lehce přikyvovala a odpovídala na máminy vtíravé dotazy, první jsou snadné a odpověď je rychlá ale to co pak následuje, třeba otázka a jakou krevní skupinu mají tvoji prarodiči? A kam sahá váš rodokmen? Ale pak následovala otázka ta nejhorší v životě kluka.

" a ty s Dukem chodíš?"

"ne" vychrlili jsme oba a v tu chvíli mi v kapse zavibroval telefon. Zvedl jsem ho k uchu a Paul mi svým ohluchujícím hlasem zakřičel do telefonu ve snaze přehlušit hluk v Luna parku

"čéče kde seš"

"doma"

"co tam děláš?"

"jel jsem sem s Lilou co chceš"

" dej mi j k telefonu, dělej, chce s ní mluvit Amelia" zavolal jsem ji a tím ji i osvobodil od mámy. Lila si vzala telefon, šel jsem mezitím z pokoje, aby měla soukromí a přifařil se k mámě.

"mami co tu děláš"

"Duku nebuď takový, jen jsem si s ní povídala"

"no to stačí" usmál jsem se panicky a mezitím sledoval siluetu za vlnitým sklem dveří. Než jsem stačil zareagovat ozvala se rána od dveří a ty následně vyletěli, sehnul jsem se letícím dveřím a strhl mámu sebou, sprška roztříštěného skla na nás spadla, zakryl jsem si hlavu, ozvalo se vytí, aniž bych chtěl, pomalu jsem se koukl za roh zdi a čirá hrůza mi vyrostla na obličeji.

"boože cc-c-c-c-co tooo je?" zavýskl jsem, stvoření které nám vybouralo dveře, byl, dvouhlavý vlk, jeho barva se nedala určit, jelikož byl špinavý ale mohla to být hnědá až červená, byl obrovský sotva prošel otvorem kde byly kdysi dveře, kolem krku mě ostnatý obojek ze kterého vysel černý řetěz. Tlapy měl ovázané černou látkou, jeho hlava, teda hlavy byli obrovské v tlamě mě obrovské zuby a měl červené oči.

"jeho jméno je Raweronel a je to něco čemu říkáte pekelný pes, ale v jiném smyslu slova" Objevila se vedle mě Lila s rukou na jílci meče.

"ppppekkkelllnnný?"

" řeknu ti to takhle Raweronel je největší zabiják na tomto světe, to lidi zněj, udělali zabíjecí zrůdu, jinak je jeho rasa, nazývaná nesprávně pekelný pes, v jejich vlastním domově jedna z nejhodnějších a už několik set let nám jsou společníky. Ale Raweronel je vychován jedním zlým vědcem, které ho jsme s Amélií zabily, ukrad totiž jedno mládě matce, a následně z něj vychoval opravdového Pekelného psa, a proto jsme ho zabili, od té doby nás Raweronel sleduje, promiň že jsem vás do toho zatáhla postarám se o něj." jak řekla tak se Raweronel se rozběhl a Lila stačila tasit aby vykryla útok dvouhlavého vlka, jedna hlava svírala Lilin meč v zubech a druhá po ní chňapala, Lila se odrazila a švihem a obrovskou silou odmrštila vlka, ten proletěl otvorem našeho okna a zdemoloval ještě značnou část stěny, Raweronel padal dolů a při tom ohlušivě řval, Lila za ním vyskočila. Postavil jsem se na nohy a chtěl jsem vyběhnout za nimi, po schodech samozřejmě, ale máma mě chytla a uplakaná na mě vykřikla: " kam jdeš"

"za ní"

"ne nikam nepůjdeš, je to nebezpečné, nepustím tě"

"mami já musím, co když se jí něco stane a já tam nebudu může jí zabít, nech mě prosím" máma se na mě chvíli nerozhodně dívala, ale pak přece jen povolila stisk a nakonec jí ruka sklouzla.

"hlavně se vrať" přikývl jsem a vyběhl z bytu, bral jsem schody skokem a tak těch pár pater uběhlo rychle, venku na chodbě byli sousedi a nechápavě a zvědavě se po mě koukali, když jsem vyběhl ven tak tam Lila nebyla.

"kam mohla jít" odpovědí na mou řečnickou otázku byla ohlušující rána která roztřásla zemi . Kouř stoupal z jednoho baráku v bývalé romské ulici, tam kde nás napadli ráno medúzáci, bezhlavě jsem se tam rozeběhl a takhle rychle jsem v životě neběžel.

Když jsem doběhl k zdemolované romské ulici kde se už začali sbíhat zvědaví občané, Lila ani Raweronel tu nebyli. Na zemi byla ale rudá louže krve do které kapala další krev, podíval jsem se na horu, teklo to ze střechy. Vyběhl jsem po improvizovaném schodišti přiraženém ke straně domu rychle na střechu. Když jsem tam vyběhl, zrovna oba stáli naproti sobe, Lila si křečovitě svírala rameno, raweronel neměl kus přední nohy, ta se válela v krvi u okraje střechy.

"Lilo, si v pořádku?" Lila se s hrůzou v očích otočila a v tu chvíli se Raweronel rozeběhl.

"Co tady děláš!" zaječela hystericky

"pozo-" chtěl jsem jí varovat ale bylo pozdě Raweronel se zakousl do na půl otočené Lili a strhl jí ze střechy, hrůza která mnou projela když Lila bolestně vykřikla mě nehodlala tak rychle opustit, ještě předtím než spadli za římsu se Lila odrazila a přeletěli na druhou stranu střechy a pak už jsem jen viděl jak Lila padá spolu s Raweronelem který byl stále zakousnut do jejího ramene přes okraj vzdálené římsy. Ani nevím jak sem se dostal dolů, možná volným pádem, nebo spíš jsem jen tak sjel po prdeli dolů. Ale potom jsem se šokem koukal na zkrvavenou Lilu, vedle ní ležel meč, takže Lila byla zase malá. Ale co mě překvapilo byl Raweronel, ležel o kus dál, nedýchal, nebyl rozseknutý vejpůl jak sem čekal, ale nejspíše vykrvácel a zemřel.

"je mrtví?!"

" j-jo musela jsem ho zabít, jinak by tě zabil potom, co bych zemřela tady," zaskuhrala Lila a lehce se snažila posadit

" nehýbej se". Přiběhl jsem k ní, a zvedl jí do sedu.

"nesahej na mě, je to tvoje vina že jsem ho musela zabít!" vykřikla a tím vyprskla více krve.

" nemluv"

" buď ticho nejsem jako ty, neumírám na taková to primitivní zranění, nejsem tak slabá jako vy"

Řekla Lila chladně a posadila se, vzala mě za košili a trhla, ta se rozpůlila, takže mě vlastně svlíkla, začervenal jsem se. Lila si otřela krev co měla po těle a obvázala rameno několika cáry které utrhla z mojí košile.

"co se stane s nimi, když zemřou"

"co by se s nimi dělo, prostě umřou," řekla Lila chladně " a zrodí se jako něco jiného, třeba jako malá veverka nebo jako pes či slon jen málo kdy se člověk narodí znovu jako člověk, a zvíře jako zvíře, všichni dostanou šanci žít jako něco jiného a nějak jinak, ale ať se narodí jako sýkorka či žralok, nebo jako člověk, aspoň že má její duše další šance i když si svůj předchozí život nepamatuje."

"nedává mi smysl jak se Raweronel mohl dostat až k nám nepozorovaně." zakroutil jsem hlavou Lila, aniž by se na mě podívala, začala vysvětlovat.

" Raweronel se dokáže proměnit do podoby normálního psa, takže nikomu nebyl nápadný, pravděpodobně, nás už nějakou dobu hledal a když ucítil můj pach, jeho vztek ho proměnil" špitla Lila tiše a já v jejím hlase cítil slzy. Podíval jsem se na mrtvé tělo Raweronela a musel jsem se odvrátit, nechtěla ho zabít, ale já se tam připletl a když mě chránila, zabila ho. Lila plakala nad jeho smrtí, bylo to tak smutné, nebylo to jako ve filmech že se najednou objeví ve slunečném dni bouřka a déšť, u nás bylo stále slunečno, a přesto jsem se zhroutil na pár kapek mi skáplo po tváři. Hned jsem je setřel. Viděl jsem jak si Lila také setřela slzy a vzala toho velkého Raweronela pod ruku a tím se znovu zašpinila o krev, a odnášela ho pryč. Nesla ho podél řeky až jsem v dálce viděl, Paula a Amélii, lila ho položila na zem a Amélie se zhroutila na kolena,

"co budeme dělat" vyhrkla se slzami

"nezbývá nám nic než se přiznat" Amelia přikývla a otočila se na Paula, vrhla se mu do náruče a na tvář mu vtiskla krátký polibek, Paul ji pevně chytl. Lila se ke mě otočila a špitla slabounce jak vítr líbající vodní hladinu, sbohem.

Ty slova mě probodla jako čerstvě nabroušený nůž, Lila se otočila k zapadajícímu slunci a Amélie udělala to samé, obě tasily meče a začaly s nějakým druhem tance, postupně zrychlovaly až jsem nakonec viděl jen míhající se siluety. Najednou obě přestaly a vrátily meče do pochev, vše dělaly naprosto stejně. Chvíli se nic nedělo, ale byla to opravdu jen chvíle, jelikož po té chvíli se na ně seběhli všechny paprsky slunce a oslnivě je ozářilo. Lila vzala Raweronela a spolu s Amélií začaly pomalu mizet.

"Lilo" vykřikl jsem a popadl jí za mizící ruku, najedou mě, cosi zvedlo a já začal levitovat

¨"blázne pust mě!" zavelela, ale neměl jsem sílu jí pustit. Paul objal Amélii a tím začal poletovat také.

"vy blbci pusťte se!" ale bylo pozdě byli jsme asi 80 metrů nad zemí a stále jsme stoupali, když jsme se dostali víš jak zář zapadajícího slunce objevili se červené paprsky a ty nás obmotaly jako skupina hadů, nakonec nás zatáhli ohromnou rychlostí, až vše bylo jen rozmazaný flek, ke slunci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama