Roztříštěný meč - část 1

29. října 2011 v 18:13 | Miko Yunno |  Roztříštěný meč

Roztříštěný meč část 1.

Ráno, vstal jsem a moje oči zabloudily k budíku.

"sakra" zaklel jsem a ihned se vyšvihl z postele, popadl jsem oblečení, které jsem měl připravené ze včerejška a oblékl si je. Červená kostkatá košile, pod ní bílé tílko a ležérně sem si rozepnul knoflíčky do půlky a trochu sesunul ramena. Vzal jsem si modré jeansy a rychle si v zrcadle, frajerky česal a opět stylově rozcuchal své středně dlouhé, hnědé vlasy. Přes rameno jsem si hodil černou koženou tašku Nike a vběhl do kuchyně. Tam jsem vypil sklenici mlíka a do pusy si vzal namazaný chleba s máslem, od mámy. Můj pes Randy se na mě koukal jak na blázna. Vyběhl jsem z bytu a zamknul dveře, ještě jsem stačil zavolat na Randyho na rozloučenou a už sem sbíhal pět pater dolů. Málem jsem vyrazil vchodové dveře naše věžáku, ne že by bylo třeba, ten věžák byl dost starý na to, aby když nějaký důchodce svou závratnou rychlosti otevře dveře, věžák spadl.

Na našem obvyklém místě, což byl jeden blok ode mě a dva bloky od školy, čekal Paul.

"kámo, kde vězíš," zaremcal Paul " čekám tu, už aspoň pul hodiny, jdeme pozdě!" né vážně? Zeptal jsem se ironicky v duchu, ale nahlas jsem řekl: " Promiň, zaspal jsem, ale vždyť je to jedno"

Paul se zasmál a narovnal si svoje černé kožené sako, které měl natažené přes fialovou košili a vše doplnil i černými jeansy, a taškou přes rameno, prohrábl si blonďaté vlasy a navrhl zkratku.

" víš, když si byl pryč, často jsem chodil s Mártym zkratkou, je fakt dobrá, jseš u školy za pět minut"

" no stejně nemáme co ztratit" pokrčil jsem rameny a vydal se za Paulem.

Cesta byla pořád rovná a vedla starýma ulicemi, kde teď přebývala romská menšina. Jako by tu chcíp pes, nikde nebylo ani živáčka občas sem zahlédl kočku prohrabávat se v odpadcích ale jinak žádný člověk.

"takové je to tu furt?" zeptal jsem se Paula, který šek celou dobu vesele vedle mě.

"ne předtím to tu bylo veselejší, ale co asi je vystehovaly za neplacení nájmu, co já vim, máš bobky?" řekl jako by nic ale mě se na tom něco nezdálo. Někde zarachotila plechovka a na zem spadl pár popelnic, které byly vedle nás. Podíval jsem se tam a krčila se tam malá holčička. Byla celá uplakaná a zakrvácená. Zastavil jsem se a ukázal ji Paulovi.

"ježiš co je to?"

" dítě, vole, pojď sem maličká" snažil jsem se mluvit co nejjemněji.

" v- vy patříte taky k nim" fňukla

" k nim?" zadivil se Paul " ke komu"

" přišli a zabili mamu a tátu a pak je odvlekli pryč"

"ale kdo?"

"oni" začala hystericky "ne! Je to tu nebezpečné musíme pryč!"

"no tak uklidni se, nejdřív nám řekni, kdo jsou oni a pak půjdeme ano?" přiblížil jsem se k ní, ale najednou se cosi vynořilo ze zdi za ní a tu malou holčičku to chytlo velkým pařátama a začalo trhat na kusy, bylo to jen pět sekund. Ohodila mě sprcha krve, pamatuji si na ten její vyděšený výraz a bolestný křik. Seděl jsem tam v šoku neschopen nic udělat ani říci, přímo přede mnou zemřela brutální smrtí malá holčička. Ta bestie co jí rozmačkala, vylezla celá z kamené stěny a postavila se přede mě. Byla veliká, neměla nohy ale chapadla, ruce byly dvou prsté pařáty, hlava je podobala medúze, tedy vlastně žádná hlava ale co bylo nejnechutnější byla průhledná, bylo jí vidět skrz i dovnitř. To, byli oni, bylo jich tedy víc a podobným stylem zabili všechny obyvatele téhle ulice! Probral jsem se z šoku a vymrštil se na nohy, odskočil jsem od toho a popadl znehybněného Paula za ruku a vlekl ho pryč. Stvoření se za námi pomalu ale jistě vleklo. Neuběhli jsme ani pul metru a před námi se objevilo dalších asi dvacet těhle zrůd. Otočil jsem se a už tam nebyl jeden ale hned desítky dalších. Po levé i pravé straně byli další. Nebylo úniku, skončíme tak jako ta malá holka, roztrháni těmihle bestiemi. Když už se kolem nás utvořilo jen malé kolečko, ozval se bojový křik. Náhle jsem viděl jen zpomalené záběry, bylo to jak ve filmu i když to až tak zpomalené nebylo, byly to spíše útržky které, má mysl dokázala zachytit v hrůze. Kolem nás se prohnaly dvě dívky, jedna po mé pravici druhá po mé levici. Ta, která byla blíže ke mně, tasila meč a náhle jako by se zvětšila i když se mi to mohlo jen zdát, ale když jsem se koukl na tu druhou dívku, zdála se být taky větší. Obě dívky neváhaly a ani na nic nečekaly a rovnou začaly ty monstra kosit. Zaměřil jsem se na tu dívku blíže mě. Meč držela v pravé ruce, a jak se jí to hodilo, ho přehazovala. Byla opatrná a z nějakého důvodu nekopala, ani je nemlátila, jen s nimi bojovala mečem, být to já už je kopu a mlátím pěstmi. Ale dívka používala k boji jen ten meč. Z ničeho nic se otočila a odrazem se vymrštila za mě, kde právě v čas zabila stvůru, která se mě právě hodlala rozcupovat. Překvapeně jsem se otočil, abych si dívku prohlédl, ale než jsem ji stačil nakouknout do obličeje, otočila se a prohnula záda, až jsem byl nucen si lehnout na zem. Dívka se prohnula, jelikož se na ní jedna ze stvůr vrhla. Probodla ho těsně, než ztratila balanc a pak na mě padla. Chtěl jsem říct něco na styl: čau jsem Duke, rád tě poznávám. Nebo: seš v pohodě. Či: páni ty to válíš. Nejlepší bylo: sem jak magnet co?

Ale nežli jsem něco stačil zmínit. Vrhnul se na ní, no na nás já tam byl taky, další ona se odrazila, ve vzduchu udělala otočku a zabila dalšího chapadláka, prorazila mu hlavu a její meč se zastavil kousek od mého obličeje. Jak mile ho zasáhla tak se rozplynul a mě u nosu zůstal její meč, kterým mi málem probodla lepku. Její partnerka zarvala a na zem spadl meč. Dívka se vymrštila a zabila chapadláka který ji meč z ruky vyrazil. Partnerka si držela místo na ruce a bylo vidět jak červená a pomalu i fialoví. Ale nehodlala tam jen tak skuhrat ale popadla meč do druhé ruky a pokračovala dál. Nakonec už tam zbyl jediný a toho dívka lehce zabila.

Pořád jsem tam jen tak ležel, zachráněný dvěma dívkami, nejspíš nějakýma ninjama, který dávají v televizi na dětských kanálech.

"Jste oba v pořádku?" zeptala se dívka a přitom prohlížela zranění na paži té druhé dívky.

" j-j-j-jo a-a-a-asi j-j-jo" vydal jsem ze sebe po chvíli a Paul vedle mě jen němě přikývl.

"bezva, tak běžte od tud, sice by už měli bejt mrtví, ale můžou přijít další. Radim vám jít pryč" nevěnoval jsem pozornost tomu, co říkala, konečně jsem měl možnost si ji prohlídnout. Měla na sobě hnědo žlutou kostkovanou sukni a hnědo zelené triko s dlouhým rukávem, na jedné straně skosené po rameno. Na nohou měla bílé pantoflíčky na podpatku. Vlasy měla hnědé a dlouhé stažené do dvou culíků a gumičky měla až v půlce těchto culíků. Ale obličej jsem jí neviděl, měla ho totiž zakrytý bílou maskou jen s malím otvorem na oči.

Její kamarádka měla černé kraťasy a dlouhé barevné tílko, na nohou měla černé baleríny na podpatku. Vlasy měla blonďaté a vyčesané do ohonu. Stejně jako tamta dívka měla stejnou bílou masku s otvorem na oči.

"řekla jsem, že byste měli jít." Zopakovala culíkatá dívka.

" c-co byli ty věci"

"medúzáci, stvoření co žerou mrtvoly lidí."

"mrtvoly?"

"ano zabiji svou oběť a pak si jí schovají na určité místo, kde ji pak sežerou"řekla dívka studeně " tak a teď už to víš tak zmiz a vem i svého kamaráda"

" ale"

"ale co?" naštvala se dívka a přišla blíž ke mně

" co to bylo všechno to, hajá a bojování, kdo jste"

"to tě nemusí zajímat, když nechceš jít ty tak jdem my" řekla přísně a otočila se na odchod. Chytl jsem jí za ruku a přitáhl zpátky. Najednou se její maska rozpadla a ona se zmenšila. Takže se přeci jen před tím zvětšila. Její překvapený výraz mě utvrdil, že to co se stalo, nechtěla. Byla krásná, ne jako ty modelky v časopisech ale nějak prostě krásná, jako když se koukáte na obraz, který vás zaujme a ne a ne z něj spustit oči. Krásné hnědé oči, plné rty, byla jednoduše krásná, zachvělo se mi v hrudi. Dívka se překvapeně podívala na svou ruku, za kterou jsem ji stále držel a pocit toho doteku mě lechtal v zátylku.

"pusť" špitla slabě, jak byl její hlas autorativní, tak zmizel tak jako její výška a zněl jak pískot myšky, ovšem mým uším zněj jako letní vánek čechrající koruny stromů.

"ahoj" pozdravil jsem ji " jsem Duke a ty?"

" nebudu odpovídat"

"ale no ták tvoje kamarádka je více ukecaná než ty" dívka zamrkala a otočila je na tu druhou, která se právě bavila s Paulem. Stále měla na sobě masku, ale Paulovi to nevadlo.

"Amelio!" procedila dívka skrz zuby, Amelia si toho zdá se nevšimla.

"no tak jak se tedy jmenuješ?" zkusil jsem to znovu

"nemá cenu odpovídat na zbytečné otázky"

"Ale má už jen proto, že zbytečné otázky bývají někdy ty nejdůležitější, hm?" zasmál jsem se na ni

"chm!" zakroutila dívka hlavou " jestli ti to k něčemu bude, jsem Lila Andeirdo, sbohem"

Lila se trhnutím vytrhla a odskočila pár kroků, Amelia skočila za ní, po cestě vzala oba meče a chytila Lilu kolem pasu a vyskočila pár odrazy na střechu. A pak jsem jí už neviděl.



Vzal jsem Paula pod ramenem a vedl ho pryč, v tomhle stavu jsme nebyli schopni jít do školy, sice se Paul trochu otřepal, když si mohl promluvit s Amélií nebo jak se to jmenovala, ale rozhodně jsme nemohli jit do školy. Když jsem Paula odvedl k nám domů, posadil jsem ho na židli u stolu v kuchyni. Randy, očividně vyrušen ze svých činností si starostlivě sedl k Paulovi a vsunul mu hlavu na klín, Paul ho na oplátku po hlavě začal hladit. Já si mezitím šel vyměnit zakrvácené věci, a jelikož bych mámě těžko vysvětloval, co sem dělal, triko jsem sbalil a spolu s odpadky jsem ho hodil do tašky a připravil ke dveřím na výhoz. Pak jsem se vrátil k Paulovi. Byl jak tělo bez ducha. Mrtvě tam seděl a hladil Randyho po hlavě. Nevěděl jsem co říct, na tohle vás nic nepřipraví, některé fráze jsou už naučené, jako když někomu někdo umře, řeknete upřímnou soustrast a řeknete, jaky byl ten člověk, při svatbě zase poplácáte po zádech a řeknete, aby moc nezlobili. Při narození dítěte většinou poblahopřejete zdravému prckovi a jdete slavit. Na vše jsou už zaběhnuté návody jak a kdy se zachovat. Ale s tímhle jsem si nevěděl rady. Říká se, že rodiče vám se vším poradí, jasně ale běžte za mámou a řekněte ji: mami viděl jsem, jak malou holku zabili vetřelci z jiné planety. To by vám asi maminka nepomohla, spíš by vás poslala za cvokařem.

Co bylo jasné bylo, že to mámě říct nemůžu, vlastně to nemůžu říci nikomu, nikdo by mi nevěřil.

" nemůžeme to nikomu říct" vydal ze sebe po době mlčení Paul, asi uvažoval stejně.

" ne nemůžeme" potvrdil jsem řečnickou otázku.

"máš něco k jídlu, jestli se nenajím, brzo tu zkolabuju" konstatoval svůj stav Paul a na nic nečekaje se vydal k ledničce a nandal si na talíř, zbytky ze včerejšího oběda, dal si je ohřát do mikrovlnky a s kouřící porcí špaget si sedl opět na své místo. Randy tentokrát nepoložil hlavu na Paulův klín ale zamilovaně pohledem sledoval cestu vidličky s jídle do Paulovy pusy. Já jsem se nemohl na jídlo ani podívat, kdy bych se najed, hned bych to zas vyhodil ven, musel jsem se se stresem a šokem vypořádat jinak a to teplou sprchou. Vlezl jsem do koupelny, kde jsem si sundal kalhoty, triko jsem měl už sundané. Vlezl jsem do sprchy a nechal na sebe téct proud teplé vody. Strávil jsem tam asi tak hodinu, promiň mami, účet za vodu bude větší, přičemž jsem přemýšlel o předchozích událostech, moje myšlenky se toulaly kolem mrtvé holčičky a událostmi před ní až po hnusné bestie, ale stejně se moje myšlenky silně točily kolem Lili. Kdo je, kde se naučila takhle bojovat, co je zač, co umí. Takovéto otázky my létaly myslí jak splašené hejno hus, a pohyb jejich křídel mé myšlenky ještě více zamotávaly. Vylezl jsem ze sprchy a usušil se, oblék jsem si kalhoty a ručník na vlasy si hodil na ramena. Vylezl jsem ze zapářené koupelny, po cestě do pokoje jsem si prohlédl, prázdný talíř a na židli stojícího Randyho, který talíř pucoval, ani jsem neměl sílu ani potřebu ho okřikovat. Když jsem vešel do pokoje, našel jsem Paula ležícího v mé posteli, klidně oddechoval, pokrčil jsem rameny a ze skříně si vzal černou-bílou košili s krátkým rukávek zavřel jsem dveře do pokoje a sedl si do obýváku a zapnul si televizi. Nejlépe na nějakým hororovým kanálu!

Nikdy jsem nevěřil, že se budu koukat na přírodovědné kanály, ale dokument o životě veverek byl v ceku zajímaví a málem mi praskli nervy, když se Kaila nevracela ze sbírání oříšků domů, mohlo ji něco sežrat a její děti by byly bez mámy. Sakra proč se na světě všechno musí zabíjet. Asi budu vegetarián! Dlouho jsem přemýšlel o těch věcech, někdy častěji než bych chtěl, ale jak sem se na to koukal jakkoliv byli to prostě hnusný zrůdy. Vrzavý zvuk z mého pokoje mě upozornil, že Paul je už vzhůru a podle remcání a stížností, že už je to ten starý Paul.

" bože to jsem se dobře vyspal." Zívl Paul, když vycházel z pokoje a sedal si vedle mě.

" šípková Růženka"

" mlč ty žabáku, nerozpustil ses v tý sprše?"

"ne ani mi nenarostli blány, neboj"

"fakt?"

"jo sem čistej" zvedl jsem ruce a zasmál se.

"no musíme vyvenčit Randyho" oznámil jsem Paulovi smutnou skutečnost, že musí jít ven, a Randy souhlasně kvíkl.

" musíme"

"no pokud tu nechceš uklízet-"

"Ne to je dobrý nemusíš popisovat, už se zvedám" vyskočil Paul a popadl boty u dveří, vzal jsem Randyho Vodítko a otevřel jsem dveře. Randy bleskově vyběhl ven a my za ním, když jsem mu pohotově otevřel dolní dveře, zaběhl hned za první keř. Pomalu jsem šel kolem baráku a nemohl si nevšimnout Paulova nervózního výrazu.

"hej bude to cajk" houkl jsem na něj, ale sám to měl živě před očima. Obešli jsme barák na druhou stranu a já se zadíval do dálky na město. Vysoké budovy se tyčili k nebi, jak obři za nimi byla řeka Messa a přes ní vedlo nespočet mostů, táhla se skrz celé město a oddělovala tak, Jižní město a severní. My byli na severní části města. Jižní část města byla zábavní část, kdežto ta severní spíš obytná se školami. Na Jižní části byli bary, diskotéky, koncertové haly, brusliště, stadióny, kina, obchoďáky a Luna Park. Kdežto u nás byli jen malé obchůdky a restaurace. Když jsem si uvědomil na co se to celou dobu koukám přepadla mě až hysterie. Celou dobu jsem koukal na sluncem zalité ruské kolo. Byl to jako král co shlíží na okolí, tyči se nad městem a dával mu takoví ten kouzelný nádech. Chytl jsem se za čelo zrovna ze všech atrakcí které odtud byly vidět jsem se koukl na ruské kolo, nesnáším výšky a jen při pohledu se mi zvedá žaludek. Paul se na mě zvědavě zadíval a když zjistil kam se koukám vypískl: " to je nápad, pudem do Luna parku!" nevím proč přišel na takový nápad ale už bylo pozdě mu to rozmlouvat.

Jak řekl tak udělal a my jsme, potom co jsme Randyho vrátili domů a já vyhodil tašku u dveří, byly už v půli cesty metrem k Luna Parku. Luna park má svou vlastní zastávku metra, další ukázka jak je důležitý, nebo si můžete zavolat taxík či jet speciální autobusovou linkou jménem, luna luna luna park. Vystoupili jsme na zastávce jménem Ruská, víte proč, kulatý mám z toho závrať, a šli jsme dovnitř. Vstup nebyl drahý, 2,5€ na osobu a děti 1€ na dalších atrakcích to bylo ale už předražené, že by jste se chtěli na podpatku otočit a jít pryč. Paul mě tahal po různých atrakcích od domu hrůzy po horskou dráhu. Když mi ale navrhl s vážným výrazem ruské kolo, měl jsem ho sto chutí kopnout do rozkroku, tak že by nemohl mýt juniory.

"pojď, bude sranda"

"ne ani za nic víš, že mám závratě, jen se na to podívám a ještě abych na to šel!" zaprotestoval jsem a podiveně jsem se koukal na nadšené lidi stojící ve frontě na lístky na ruské kolo. Když jsem už očima zhodnotil dva páry, tři rodiny, pět dívek, zastavil jsem se u dívky s černými kraťasy, dlouhým barevným tílku a dlouhými blonďatými vlasy staženýma do ohonu. Vykulil jsem oči a vzpomněl jsem si na ty dvě dívky, byla to jedna z nich. Když jsem si tuto skutečnost uvědomil, rozbušilo se mi srdce, je tu jedna bude tu i druhá! A opravdu byla, Lila přiběhla k Amélii a podala ji párek na špejli a obě si do něj kously. Lila vypadala stejně jako před tím ale o něco uvolněněji a myslím, že byla i veselá. Šťouchl jsem Paula, a pokynul mu hlavou k dívkám, Paul hned zbystřel a nasadil svůj, dívkolamačskýapartneskorozvračovačský pohled a vidal se směrem k nim.

"co to děláš" strhl jsem ho zpátky a špitl.

"jdu se seznamovat, tu blondýnku mam už načatou"

"počkej a líbí se ti nebo je zase rychlovka"

"ne teďka to myslím vážně" pustil jsem ho a pomalu se vláčel za ním. Když došel k dívkám, pozdravil je svým zvučným a zpěvným hlasem: "ahoj"

Lila a Amélia se na něj překvapeně podívaly, zatímco se Amélii obličej rozzářil nadšením, Lile se obličej zkřivil odporem.

"co tu chcete" ohrnula pisk Lila

"na to jsem se chtěl zeptat já vás" zanotoval svým medovým hlasem Paul a při tom neustále pomrkával po Amélii, která se vždy stydlivě pochechtla.

"já se ptala první a je zdvořilost odpovědět na otázku dřív nežli se zeptáš na jinou!" pokárala ho Lila ale Paul na to reagoval jen svým okouzlujícím pohledem. Lila se odfrkla a odklonila od něj pohled, v tu chvíli si mně všimla a na tváři, se jí objevil malí ruměnec. Vsunul jsem ruce do kapes a lehce a nesměle pokýval hlavou a vydal ze sebe slabé "ahoj" z nějakého důvodu jsem se jí nedokázal koukat do očí. Když se Paul bavil s Amélií, my byli ve vlastním světě, kde čas plynul pomalu, ale tento náš prostor zbořilo pět slov " čtyřikrát na ruské kolo, prosím" zavolal Paul, a než jsem stačil zareagovat, podal mu prodavač čtyři lístky. Sevřelo se mi srdce a já se rozklepal. Došel jsem k 'Paulovi a chytl ho za rameno.

" CO - TO - DĚLÁŠ!!" zakřičel jsem mu panicky do ucha.

" nic" řekl jak neviňátko

"jak nic právě si mě upsal ďáblu a ještě to skrýváš!"

"co pak chlapeček se bojí výšek?" slyšel jsem za sebou okouzlující a však výsměšný hlas. Lila stála se založenýma rukama a oči ji probleskovaly a nenápadně mě zasahovaly přímo do srdce. Asi netuší co za chemickou reakci ve mně vyvolala ale z ničeho nic jsem se narovnal a popadl jeden lístek z Paulovi ruky.

"ne nebojím!"



O pár minut později jsem litoval, že jsem si nevzal blicí pytlík. tyhle kabinky nebyli uzavřené a tím pádem jsem se nemohl schovat před pocitem pádu. Nesnášel jsem Paula za tento nápad a ještě víc za nápad, že já pojedu s Lilou!

"tak cooooo žijeeeš?" ozvalo se ze zdola, ale nemněl jsem sílu chytit se zábradlí sklonit se dolů a zavolat na Paula jedoucího pod námi s Amélií.

Lila seděla vedle mě celou dobu mlčky se založenýma rukama a dívala se před sebe. Nebyly jsme ani v půlce a já už chtěl dolů. Teda ne volným pádem!

"emmm krásný výhled že? Je opravdu krásné počasí na projížďku" zadrkotal jsem

" hm jak to můžeš vědět, když si se ještě nepodíval ven?" uzemnila můj pokus o konverzaci Lila.

"co ti vadí, snažím se mluvit, na rozdíl od tebe, no a jinak ahoj jsem Duke, rád tě poznávám, jak se jmenuješ?"lehce ji zacukaly koutky úst chvíli odolávala, ale pak propukla v tlumeny smích.

" c co je co jsem řekl špatně"

"nic právě že nic, jen mi to přišlo tak trochu směšné"

" Oh, aha" uhnul jsem pohledem a moje oči samy zabloudily k panoramatu severní části města. sakra závrať.

"eh můžu se tě na něco zeptat?"

"mhm když to nebude stupidní otázka"

" co byli ty věci z před tím" lila si povzdechla a sklopila oči

" myslela jsem si, že se na to zeptáš, no budiž, jsou to Medůzáci, tedy tak jim říkáme my, ale ve skutečnosti se jmenují, Medduzan de seinbokus. my jsme si název upravily. i když vypadají jako monstra, nejsou takoví, vlastně za to může lidská rasa. Oni se živí mrtvými lidskými těly. v poslední době je ale nouze o mrtvá těla. Dokážou procházet všemi živými věcmi, neživými nedokážou, takže když jsi v obetonované místnosti jsi v bezpečí. Dokážou procházet dřevem a tak s nimi v minulosti nebyl problém, protože když se lidi pohřbili oni sežrali maso, které zbilo a nechali jen kosti. Ale v poslední době jsou v módě krematoria a tím pádem se už moc nepohřbívá. Tím pádem se nemají jak živit a i když ve zprávách pořád dávají, jak někoho zastřelili nebo unesli a našli jen kosti, je to pro ně pořád málo. A tak začali zabíjet aby nezemřeli hladem. jedí jednou za týden ale v poslední době se jich v tomhle městě, objevilo tolik že jim jedna romská ulice stačit nebude, proto jsme pořád tady. ještě nějaké otázky?"

Teď mě přešla má závrať, mohl bych se zavěsit hlavou dolů a nevadilo by mi to, vyskočil jsem a chytl Lilu za ramena, chceš říct, že to vlastně nebyli monstra ale nějaký zvláštní druh zvířete?

" nebuď blázen, jsou to monstra ale jen z jiného pohledu když pomineš jejich vzhled a návyky zbude ti vraždící mašina, kdyby totiž nezabíjeli jen z hladu, zabíjeli by ze zábavy a nás je málo na to abychom je všechny porazili."

"nás? Kdo jste!" dostali jsme se už na vrchol kola a od tud bylo vidět až do vedlejšího města Kentroon.

" my jsme vyhlazovači, staráme se o to, abyste mohli v noci klidně spát, ve dne se klidně pohybovat v ulicích, či lesech. Jsme speciálně cvičeni v Japonských chrámech pod přísnou kontrolou a tréninkem, abychom byli schopni s nimi bojovat."

"Vyhla-zovači? A co byli ty masky a-a-a-a když sem tě poprvé viděl, byla jsi větší, a co ten meč kam jsi ho dala?"

"hmm, takže sis všimnul, ano byla jsem, větší máto co dělat s tím mečem. Určitě sis všimnul že medúzáci jsou o hodně větší než mi asi tak dvojnásobní, já měřím 170cm a oproti nim jsem prcek, abych s nimi mohla bojovat tak mě můj meč větší a dá mi sílu, pokaždé když tasím. Ta maska je jen na zakrytí identity a objeví se, když se zvětším. Protože, kdo kdy viděl 242cm vysokou holku? Hm?"

"takže to co celou doby máš přes rameno je" polkl jsem

" to, to je můj meč" podíval jsem se na dlouhý předmět zabalená v hnědé látce a uvázaný černou mašlí.

" takže mě neštvi, jinak se zvětším a zabiju tě." ¨to už jsme se dostali ke konci jízdy

" no takže pěkná jízda ale teď už budu muset jít"

"počkej, ještě mám další otázky" chytl jsem ji za ruku

"pusť" její pohled sklouzl na naše ruce a lehce zatáhla za mašli.

" tak ještě počkej a řekni mi něco"

"řekla jsem pusť!" křikla a rozvázala mašli, v ten moment jsme zastavili a dveře se otevřeli, chyt jsem její meč a vyskočil ven, rozeběhl jsem se ke vstupu do Luna parku a za sebou slyšel nadávky a klení. Podíval jsem se přes rameno a viděl, jak za mnou zuřivě běží. Nevím jaký byl můj plán ale vědě jsem že když ji vezmu meč bez kterého nemůže bojovat, bude mě pronásledovat a protože jsem byl vyšší a mohutnější nemohla si ho vzít jinak než přistoupením na mé požadavky. a ty byly jednoduché odpovědět ještě na pár otázek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama